Názory vědců na frakování, tedy těžbu břidlicového plynu, se různí. Jedna skupina v ní vidí přílišná rizika spojená se znečišťováním podzemních vod a druhá naopak přínos pro energetický mix a snižování diskutovaných emisních plynů CO₂. Všichni se ale shodují na tom, že je pole těžby břidlicového plynu málo prozkoumané a že Evropa má zejména v důsledku daleko větší hustoty osídlení úplně jiné podmínky než USA.

V Evropě platí za průkopníky v této oblasti Polsko a Velká Británie. Německo má odhadované zásoby okolo 13 biliónů kubíků, ale využívá pouhých 10% z nich. Na vině jsou politické a technické problémy. V Evropě se břidlicový plyn nachází hlouběji pod povrchem než v USA či v ostatních státech, kde břidlicový plyn postupně mění energetický mix země a zlevňuje cenu elektřiny, jako např. v Číně nebo Brazílii.

Hlavním problémem, který je důvodem pro zákaz frakování v některých zemích (např. Francii) je přísada chemikálií, které mohou znečistit životní prostředí, především pitnou vodu. Vrtací společnosti používají až 700 druhů různých přísad. Na km² těžební plochy se použije 3 900 tun chemikálií. Podle odpůrce této technologie energetického specialisty Petera Hennickeho z Wuppertalského institutu pro klima, životní prostředí a energie (Wuppertal Institut), je frakování pouhým „rozšířením starého a již překonaného systému, který nepotřebujeme“. V Evropě si podle všeho na boom břidlicového plynu budeme muset ještě počkat.