Voda a její nedostatek jsou v období letních měsíců natolik aktuální, že se předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová vydala na obhlídku experimentálních šumavských povodí. Na monitorovacích stanicích na Lizu ji doprovázel místopředseda Jan Řídký a čtyři členové Akademické rady.

Vedoucí Oddělení vodních zdrojů Miroslav Tesař s předsedkyní AV ČR na meteostanici na Lizu

Deštníky a trychtýře

Výlet začínal idylicky, na čemž měl zásluhu především vedoucí Oddělení vodních zdrojů Miroslav Tesař. Svůj odborný výklad o historii měření vody na českém území, které sahá do druhé poloviny 19. století, kdy začala být provozována síť pozorovacích objektů, prokládal originálními metaforami: „Koruny buků jsou jako trychtýře, koruny smrků jako deštníky.“ Od dob první republiky, kdy vodohospodáři ještě nic netušili o jednotné evropské metodice měření („jiná metoda, jiné výsledky“), se toho hodně změnilo. Výška vodní hladiny se dnes měří pomocí ultrazvukových čidel (limnigrafů), množství vody v půdě a rychlost vsakování se měří tenzometry a infiltrometry. Nechybí ani výparoměry a srážkoměry, přičemž srážky se sledují nejenom na volné ploše, ale také pod korunami stromů (ty jsou zpravidla o třetinu nižší než ty na volné ploše). Pomocí hydrochemického monitoringu probíhá také separace odtoku, což je odborný název pro sledování zdroje vody ve vodním toku (srážková voda, povrchová a podzemní voda) a jejího stáří. „V určitých případech jde v podstatě o princip vodovodní hadice, kdy „nová“ srážková voda vytlačuje do toku „starou“ vodu podzemní. Dodnes však není úplně jasné, která voda v danou chvíli odtéká první: Ta, co nově naprší, nebo ta stará voda?“ říká Tesař, podle nějž se do toho promítá více okolností, včetně intenzity deště.

Výpravy se zúčastnil i místopředseda Jan Řídký a členka Akademické rady Hana Sychrová

V té době se výprava přesouvala k dalším monitorovacím stanicím ve smrkovém a bukovém lese ve výšce zhruba 800 metrů nad mořem, kde se její členové dozvěděli, že mezi sledované veličiny patří i rychlost a směr větru, délka slunečního svitu a intenzita sluneční radiace, půdní teplota či výskyt mlhy. Usazené srážky z mlhy přitom na Šumavě tvoří jen zhruba 10 procent, v Krkonoších je to kolem 60 procent, a dnes již nikoho nepřekvapí, že koncentrace škodlivin v mlze je řádově vyšší než v klasických srážkách.