Úmluva patří k základním lidskoprávním úmluvám OSN. Definuje jev „nucené zmizení“ jako zbavení osobní svobody státní mocí, jež odmítne fakt zbavení osobní svobody uznat nebo jej utají včetně místa pobytu zmizelé osoby, a zároveň stát postiženému nepřizná právní ochranu. Ratifikací  se ČR připojila k dalším 55 zemím včetně 12 členských států EU. Dalších 47 států úmluvu zatím pouze podepsalo a jejich ratifikační procesy probíhají.

V nejrůznějších částech světa představuje nucené zmizení masový jev, jehož potrestání a především prevenci ČR jednoznačně podporuje. Základním nástrojem prevence je co nejširší smluvní základna Úmluvy. V evropském regionu bylo nucené zmizení v nedávné historii jevem typickým například ve válce v bývalé Jugoslávii nebo v Čečensku. Četné případy nuceného zmizení nastaly v posledních deseti letech v Kolumbii, Konžské demokratické republice, Barmě nebo na Srí Lance. Nucené zmizení osob stále zůstává aktuálním problémem v mnoha zemích světa, včetně ČR relativně blízkého regionu – evidujeme závažná podezření ze spáchání nuceného zmizení na Ukrajině v oblasti Krymu a Donbasu. OSN aktuálně registruje 44 tisíc individuálních případů nuceného zmizení z celkem 88 států. Podle Vysokého komisaře OSN pro lidská práva například v Sýrii od roku 2011 zmizelo 65 tisíc osob.