V souvislosti s rozdělením federace vstoupila od 1. 1. 1993 v platnost Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (dále jen Smlouva). Ta mimo jiné zakotvuje stále platná pravidla pro rozdělení nákladů na přiznávání a vyplácení důchodů za doby zaměstnání (pojištění), které lidé získali za dobu společného „československého“ státu. Rozhodným kritériem bylo podle článku 20 Smlouvy stanoveno sídlo zaměstnavatele občana k 31. 12. 1992, tj. k datu rozdělení ČSFR.

Základní pravidlo: sídlo zaměstnavatele k 31. 12. 1992

Toto pravidlo lze zjednodušeně vyložit tak, že důchod za doby zaměstnání (pojištění), které lidé získali za existence společného státu, přiznává a vyplácí ten stát, na jehož území (tj. ČR nebo SR) měl jejich zaměstnavatel sídlo k datu 31. prosince 1992 (nebo naposledy před tímto dnem). Toto kritérium bylo po vstupu ČR a SR do EU v roce 2004 zakotveno i v příslušných nařízeních EU koordinujících systémy sociálního zabezpečení jejích členských států.

V praxi tedy nastávaly a stále nastávají situace, že lidem s trvalým bydlištěm a/nebo místem výkonu práce na území Česka byl přiznán důchod podle slovenských právních předpisů vyplácený slovenskou institucí (Sociální pojišťovnou), nikoliv tedy ČSSZ, protože k datu 31. 12. 1992 měl zaměstnavatel, u kterého pracovali, sídlo na území Slovenska. Obdobné situace, ale v menší míře, nastávaly a nastávají i na Slovensku u lidí s místem výkonu práce anebo trvalým bydlištěm na území Slovenska, kterým přiznala důchod ČSSZ, a nikoli slovenská Sociální pojišťovna, protože sídlo jejich zaměstnavatele bylo ke dni 31. 12. 1992 v ČR.

Co platí pro období od 1. 1. 1993

Pro doby pojištění získané od 1. ledna 1993, kdy oba státy již mají samostatné důchodové systémy, platí pravidlo místa výkonu práce. Tomu je třeba rozumět tak, že každý stát přiznává a vyplácí důchody pouze za „své“ doby pojištění, tj. za doby získané podle jeho právních předpisů a většinou i na jeho území. Jde o jeden ze základních principů, který aplikují členské státy EU i řada dalších zemí. Vzhledem k tomu, že ČR i SR jsou členy Evropské unie, řídí se evropskými koordinačními nařízeními. Pozor: Podmínky nároku na důchod (nejen starobní) se v jednotlivých státech různí, což je dáno jejich právními předpisy. Zpravidla se liší doba pojištění potřebná pro vznik nároku na důchod, v případě starobních důchodů i důchodový věk, u invalidních důchodů pravidla, podle nichž se posuzuje invalidita.

Lidem, kteří v době federace po ukončení studia nepřetržitě pracovali či stále pracují jak na území České republiky, tak Slovenska, mohou být vypláceny dva důchody – z ČR i SR. Důchod za dobu zaměstnání (pojištění) získanou v období existence ČSFR bude přiznávat a vyplácet ten stát, ve kterém měl k 31. 12. 1992 jejich zaměstnavatel sídlo. Uplatní se tedy základní pravidlo stanovené v článku 20 Smlouvy. Dobu pojištění získanou v období od 1. 1. 1993 do data přiznání důchodu zhodnotí pro jeho nárok instituce státu, podle jehož právních předpisů byla získána, tj. zpravidla podle místa výkonu práce. Řídit se přitom bude národními právními předpisy o důchodovém pojištění a též tzv. koordinačními nařízeními EU.