Publikace editorů Petra Vorlíka a Jana Zikmunda z Ústavu teorie a dějin architektury z Fakulty architektury ČVUT v Praze a jejich kolegů se zaměřuje na charakteristické přístupy, jimiž se architekti v éře normalizace vyrovnávali s nedostatky centrálně řízené socialistické stavební výroby.

Osmdesátá léta v tuzemské architektuře představují pomyslný vrchol rozporu mezi ambicemi tvůrců a reálnými možnostmi stavebnictví. Kromě úzké skupiny prominentních staveb museli architekti a dodavatelé vložit do návrhu i výstavby značné osobní úsilí, jít do rizika, improvizovat. „Upřednostňována byla kvantita nad kvalitou a chtěl-li architekt v churavém hospodářství a normalizačním bezčasí prosadit svou autorskou představu, mohl jí dosáhnout pouze kreativním přetvářením všeho dostupného a ohýbáním pravidel,“ mluví o schopnosti rafinovaně vytěžit z mála maximum Petr Vorlík.

Publikace v jedenácti kapitolách přibližuje jednak stav, ve kterém se nacházela výstavba v Československu v osmdesátých letech, zároveň pak i konkrétní architektonická řešení, se kterými se můžeme ve veřejném prostoru setkávat do dnešních dnů. Popisuje běžnou architektonickou praxi kreativního využívání prefabrikovaných stavebních systémů a jejich úpravu do nezvyklých stavebních dispozic, doplňování fasád o zajímavé stavební prvky, snahu o zapojení umělců a částečný návrat řemeslných detailů i lidštějšího měřítka architektury.