Skutečnost je ovšem taková, že důvěryhodnost značek je různá a nezřídka spíše problematická. Spotřebitel se není schopen v přemíře značek orientovat a neví, na které se spolehnout, jak je odlišit s ohledem na jejich přidanou hodnotu, pokud nějakou vůbec mají. Sdružení českých spotřebitelů nedávno hodnotilo značky pro kvalitu potravin na trhu; z 12 prověřovaných značek splnily přijatelně základní kritéria stanovená sdružením pro značku kvality  pouze dvě značky: To není pro spotřebitele dobrá zpráva.

Pro mnohé spotřebitele je nyní důležitý původ potraviny. Nebudeme zde nyní rozebírat, zda je to skutečně hodnověrná informace o kvalitě produktu. Skutečností je, že výroba i obchod tuto vlnu využívají a stavějí na ní při dodávání a prodeji potravin. „Český výrobek“ je nyní prostě dobrou značkou a takové označení dobrým marketingovým nástrojem. Problém je, že český výrobek není legislativně definován a každému subjektu je v zásadě umožněna vlastní interpretace a postupy.

Lze proto vítat, že Ministerstvo zemědělství připravilo návrh vyhlášky o způsobu označování potravin. Jeho součástí je i pokus „standardizovat“ pojem „česká potravina“ stanovením určitých kritérií.