Každoročně jich množství skončí pod koly aut při překonávání silnic. V Krkonoších pomáhají chránit žáby trvalé i dočasné zábrany.
Doba migrace[1] je proměnlivá a velmi záleží na průběhu počasí, není proto možné určit její přesné datum. Optimální pro žáby jsou teplé a vlhké noci. Noční putování má zcela prozaický důvod, jímž je přirozená ochrana před predátory.
V Krkonoších žije šest druhů obojživelníků - mlok skvrnitý, čolek horský, čolek obecný, čolek velký, skokan hnědý a ropucha obecná. Některé z nich, např. ropuchy a skokani, se po většinu roku pohybují na souši, často i daleko od vody. Vodu však potřebují k rozmnožování, neboť do ní kladou vajíčka, z nichž se líhnou pulci. Mnozí obojživelníci jsou po celý život vázáni na stejné místo rozmnožování (trdliště). Tahové cesty[2] zůstávají do značné míry po generace stejné. Pokud takový tah protne silnice, obojživelníci svůj cíl nemění a při překonávání vzniklé bariéry se stávají obětí automobilů. V minulosti takových kolizních míst, kde obojživelníci při jarním tahu hromadně hynuli, bylo i v Krkonoších a Podkrkonoší mnoho. Úsilím Správy KRNAP se drtivou většinu z nich podařilo odstranit. Na mnoha místech v tuto dobu instalujeme dočasné zábrany - přibližně 30 cm vysoké pruhy pevného plastu, které jsou natahovány v nejohroženějších lokalitách. Žáby je nepřeskočí. Naopak se díky nim daří usměrnit pohyb žab a navést je do připravených plastových kbelíků. Ty jsou ráno a večer stráží ochrany přírody Správy KRNAP a dobrovolníky přenášeny přes kritické úseky.
Instalace dočasných zábran však není jedinou možností, jak účinně zabránit ztrátám při přesunu žab na trdliště. Správa KRNAP v minulých letech na několika místech intenzivního tahu žab instalovala tzv. trvalé zábrany. Oproti dočasným zábranám, které se po ukončení migrace sbalí a uskladní na další rok, zůstávají trvalé zábrany instalovány celoročně. Jedná se přibližně o 30 cm vysoké pruhy plechu, které opět usměrňují pohyb žab. Nejdelším úsekem s trvalými zábranami je okolí Labské přehrady ve Špindlerově Mlýně.
Účinnou pomocí obojživelníkům je vytváření či obnova drobných vodních ploch, v kterých se zadržuje voda. Sem se pak především v období rozmnožování obojživelníci stahují. Mezi takové vzorové lokality patří tůňky v okolí Harrachova při cestě k Mumlavskému vodopádu.
Přes všechna opatření, která Správa KRNAP na ochranu obojživelníků dělá, je důležité, aby v tuto dobu řidiči, kteří projíždějí místy, kudy žáby táhnou, byli více ohleduplní. Obojživelníci jsou totiž skutečným lakmusovým papírkem stavu životního prostředí. Jejich ochrana je v zájmu nás všech, a to nejen na území národního parku.
[1] Ze všech typů migrací je v tomto směru pro obojživelníky nejnebezpečnější právě jarní tah ze zimovišť na místa rozmnožování, především proto, že často probíhá masově a je omezen na poměrně krátké období. V závislosti na druhu, nadmořské výšce a počasí obojživelníci hromadně migrují od konce února do poloviny května. Podle dosud získaných poznatků je provozem na silnicích více či méně ohroženo dvanáct druhů obojživelníků. Nejčastěji hynou ropuchy obecné. Putují velmi pomalu a navíc se při osvětlení reflektory aut zastaví a zaujímají výstražný postoj. Z dalších druhů bývá doslova decimován zejména skokan hnědý, přestože se pohybuje o něco rychleji. Provoz na silnicích je v tomto případě nebezpečný nejen pro jednotlivé živočichy, ale často i pro celé populace.
[2] Během jarního tahu musejí obojživelníci překonat často ohromné vzdálenosti. Skokan překoná v průměru 1 200 metrů a ropucha dokonce 1 700 metrů. Je velmi smutné, když je žába schopna překonat tuto vzdálenost, aby zajistila pokračování svého rodu, ale přijde o život na deseti metrech asfaltového povrchu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
