Senát Ústavního soudu totiž nevysvětlil, proč nenásledoval nově rozvinutou linii judikatury v obdobných věcech a nepředložil věc plénu Ústavního soudu. ESLP rovněž připomněl, že pokud se stát rozhodne historické křivdy napravovat, musí tak dělat způsobem, který nevyvolává nejasnosti a nejistotu.
Případ vychází ze sporu o výklad zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve kterém stály obecné soudy před otázkou, jestli byl majetek stěžovatele konfiskován na základě tzv. Benešových dekretů, nebo zabrán komunistickým režimem v rámci první pozemkové reformy po únoru 1948. V rámci soudního řízení totiž strany sporu předložily jak tři konfiskační vyhlášky, tak i záznam o záboru po únoru 1948. Rozdíl je v tom, že nemovitosti konfiskované podle tzv. Benešových dekretů se žadatelům nevrací, nemovitosti zabrané komunistickým režimem, při splnění dalších okolností, ano.
Obecné soudy dospěly k závěru, že k přechodu vlastnictví na stát došlo podle Benešových dekretů. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal dvě nová rozhodnutí Ústavního soudu z počátku roku 2021, podle kterých je třeba se ve výjimečných situacích, kdy panují pochybnosti o tom, jestli byl majetek zabrán před únorem 1948, nebo po něm, také zkoumat, zda byla konfiskace podle Benešových dekretů účinně provedena. Ústavní soud však tuto okolnost nezkoumal a ústavní stížnost v listopadu 2021 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Opřel se o starší ustálenou linii judikatury.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPráce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.




