Senát Ústavního soudu totiž nevysvětlil, proč nenásledoval nově rozvinutou linii judikatury v obdobných věcech a nepředložil věc plénu Ústavního soudu. ESLP rovněž připomněl, že pokud se stát rozhodne historické křivdy napravovat, musí tak dělat způsobem, který nevyvolává nejasnosti a nejistotu.
Případ vychází ze sporu o výklad zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve kterém stály obecné soudy před otázkou, jestli byl majetek stěžovatele konfiskován na základě tzv. Benešových dekretů, nebo zabrán komunistickým režimem v rámci první pozemkové reformy po únoru 1948. V rámci soudního řízení totiž strany sporu předložily jak tři konfiskační vyhlášky, tak i záznam o záboru po únoru 1948. Rozdíl je v tom, že nemovitosti konfiskované podle tzv. Benešových dekretů se žadatelům nevrací, nemovitosti zabrané komunistickým režimem, při splnění dalších okolností, ano.
Obecné soudy dospěly k závěru, že k přechodu vlastnictví na stát došlo podle Benešových dekretů. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal dvě nová rozhodnutí Ústavního soudu z počátku roku 2021, podle kterých je třeba se ve výjimečných situacích, kdy panují pochybnosti o tom, jestli byl majetek zabrán před únorem 1948, nebo po něm, také zkoumat, zda byla konfiskace podle Benešových dekretů účinně provedena. Ústavní soud však tuto okolnost nezkoumal a ústavní stížnost v listopadu 2021 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Opřel se o starší ustálenou linii judikatury.
Schvalujete přirovnání Ukrajiny k Československu v roce 1938?Anketa
Štrasburský soud shrnul, že se posuzovaná věc týká vývoje judikatury Ústavního soudu k církevním restitucím. Připomněl, že pokud se stát z vlastní vůle rozhodne historické křivdy napravovat, musí tak konat způsobem, který nevyvolává nejasnosti a nejistotu. Podle ESLP se v projednávané věci stal zdrojem protichůdných rozhodnutí sám Ústavní soud. Jeho čtvrtý senát se totiž odchýlil od linie restituční judikatury, která se v rozhodování Ústavního soudu vyvinula před napadeným rozhodnutím a byla aplikována i po něm. Ústavní soud přitom opomenul přesvědčivě vysvětlit odklon od této nové judikatury. Nevyužil ani mechanismus k zajištění jednotnosti rozhodování – předložení věci plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
ESLP proto uzavřel, že došlo k porušení práva stěžovatele na konzistentní judikaturu podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Po nabytí právní moci rozsudku bude stěžovatel moci podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem.
Rozsudek ESLP v originálním anglickém znění naleznete ZDE. Anotace a překlad rozhodnutí budou rovněž k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
