Příběh o tom, jak se na ruský trůn dostal zběhlý mnich Griška Otrepjev, jenž předstíral, že je synem cara Ivana Hrozného Dimitrijem, který ve skutečnosti jako devítiletý chlapec zahynul za podivných okolností v ugličském klášteře, je u nás dosti známý ze školních výkladů v oboru světových dějin. Dostalo se mu i několikerého literárního či hudebního zpracování (např. Dvořákova opera Dimitrij). „Tento příběh přetavil do podoby historického dramatu u nás dosud neznámý (a dlužno říci, že bohužel neznámý) polský spisovatel Adolf Nowaczyński, který byl v době svého života velmi populární a zároveň i velmi kontroverzní osobností. Velmi ostře se vyjadřoval proti mytizaci polské historie, proti tomu, aby polský národ opíral svou budoucnost jen o minulé legendy, místo o pozitivní práci na modernizaci a zušlechťování svého života ve všech jeho projevech,“ přibližuje autora dramaturg Ladislav Slíva.

Hra Car Samozvanec pojednává o podílu polské šlechty a vojáků na falešné hře, hrané jen kvůli rozšíření polského vlivu do Ruska a kořisti, která z toho může být. Ale Car Samozvanec nepostrádá ani souvztažnost s naší dobou: Dimitrijovo tažení vede ke konfliktu dvou odlišných kultur a způsobů života. I jakkoli jsou Lžidimitrijovy snahy o modernizaci a kultivaci ruského života jistě chvályhodné, o jejich špatném konci nerozhodla jen carova vládcovská nedůslednost a vrtkavost, ale i to, že sem byly vneseny na hrotech zbraní. „A to u těch, kterým je něco vnucováno zvenčí pouhou silou, i když motivovanou dobrým úmyslem, budí nejméně stejně silnou negativní reakci. Zákon akce a reakce nefunguje pouze ve fyzice, ale i v tomto střetu kultur. A je jedno, zda se tak děje v 17. nebo v 21. století,“ pokračuje Ladislav Slíva.