Jak po sto dnech vládnutí zatím hodnotíte vládu Andreje Babiše? Zklamala vás, potěšila, něco mezi?
Po prvních stu dnech vlády Andreje Babiše to zatím působí jako pilotní díl nekonečného seriálu „Sliby versus realita“, kdy se scénář píše za pochodu.
Před volbami to byla smršť rozhodných gest: stopka muniční iniciativě, konec stíhaček F-35 Lightning II, důkladné audity na Ministerstvu obrany… Člověk měl konečně pocit, že přichází ten dlouho očekávaný vládnoucí RESET.
Muniční iniciativa? Najednou je složitější, než se zdálo z opozičních lavic. Jenže ono to není složité, jen se prostě nechce.
F-35? Z opozičního „nikdy“ se stává nejdříve vládní „možná, později vládní pokračování, ale za jiných podmínek“.
Audity? Probíhají, analyzují se, vyhodnocují… A teď se začalo mluvit o přeložení vyšetřování z VP na NCOZ. Zatím vidíme pouze klasický byrokratický, schválně vytvořený bordel bez jasného padoucha i hrdiny.
Jak vnímáte demonstraci Milionu chvilek na Letné?Anketa
Do toho všeho krásně zapadá i onen plamenný projev Petr Macinky (MZV) na půdě Organizace spojených národů, kde zaznělo směrem k RF, že „rakety nejsou argumentem“ a že ruské raketové útoky jsou „přiznáním selhání“. Zní to tvrdě, morálně čistě, skoro učebnicově. Jenže pak přijde realita mezinárodní politiky a s ní menší test konzistence: když se dostaneme k napětí mezi Spojenými státy americkými a Íránem, kde rakety a vojenský tlak hrají také svou roli, podobně hlasitá morální deklarace jaksi chybí.
Tady se ten kruh hezky uzavírá. V opozici se mluví černobíle, zásadově a hlasitě. Ve vládě se najednou objevují odstíny šedi, dodatky pod čarou a věty začínající „ono je to složitější“. Rakety nejsou argumentem – dokud se nehodí do strategické rovnice. Ceny paliv jsou skandál – dokud za ně nenesete odpovědnost. Z „nikdy“ se velmi rychle stává „uvidíme“.
Celkově to zatím není ani vyložené zklamání, ani důvod k nadšení. Spíš takové politické déjà vu: jiná jména na dveřích, ale uvnitř velmi podobný nábytek.
Jak hodnotíte postoj vlády směrem k válce v Íránu? A má vůbec cenu, aby česká vláda nějaký postoj zaujala?
Postoj vlády k Íránu zatím připomíná takový ten opatrný tanec na diplomatickém parketu: hodně gest, málo skutečného pohybu a hlavně – nikomu nešlápnout na nohu. Nebo přesněji řečeno: nešlápnout na nohu těm „správným“.
Oficiální linie je čitelná. Když se něco děje, rychle se zařadit po bok Spojených států amerických, přikyvovat, vydat prohlášení a ideálně se přidat k nějaké té mezinárodní iniciativě. Třeba ochraně Hormuzského průlivu – což je přesně ten typ akce, který je opravdu hoden následování, kdy z dálky hrozíme prstem, ale zblízka se radši moc neukazujeme. Hodně symboliky, minimum reálného dopadu.
Teď k tomu nepříjemnému. Pokud tvrdíme, že Rusko porušilo mezinárodní právo na Ukrajině, pak bychom měli mít dost odvahy říct, že podobné principy byly porušeny i v akcích USA a Izraele vůči Íránu. Pokud to říct neumíme, pak bychom měli být aspoň natolik poctiví, abychom přiznali, že to celé neposuzujeme podle práva, ale podle náklonnosti k určité straně, západní, kam chceme patřit i za cenu ztráty suverenity... Tady se krásně hodí opět připomenout ten plamenný výrok Petra Macinky, že „rakety nejsou argumentem“ a že ruské raketové útoky jsou „přiznáním selhání“. Chtělo by to stejný metr i jinde. Protože pokud rakety nejsou argumentem v jednom konfliktu, těžko se z nich stává legitimní nástroj, argument v jiném, a to jen proto, že tentokrát startují z „naší“ strany.
Má vůbec smysl, aby se k tomu vyjadřovala malá země jako Česko? Ano. A právě proto, že je malá. Malý stát si nemůže dovolit luxus velmocenského pokrytectví. Nemá sílu ho prosadit. Co ale mít může, je konzistentní a srozumitelný postoj. Klidně malý, ale vlastní. Ne papouškování, ne automatické přikyvování, ne to věčné „jsme pevnou součástí…“ následované libovolným doplněním. Ano, i Česko může mít suverénní zahraniční politiku. Nemusí to znamenat neustále křičet nebo se izolovat. Stačí nebýt předvídatelně poddajný. Stačí občas říct: „Tady souhlasíme, tady ne.“ A hlavně – říkat to bez ohledu na to, na jaké straně zrovna stojíme. Nedivme se potom, že když se pokaždé ohýbáme a chováme se neustále servilně, tak nás nikdo čím dál více nebere jako hráče, ale spíš jako užitečnou ozvěnu.
Když to shrnu, postoj vlády k Íránu není ani tak špatný jako spíš… pohodlný. V mezinárodní politice je pohodlnost často jen jiný název pro nedostatek odvahy mít vlastní názor.
Fotogalerie: - Na chvilku na Letnou
Jak důležitý argument je, že se Íránu zřejmě podařilo sestřelit letoun F-35?
Jak silný je to argument?
Upřímně – skoro žádný. Poškození nebo i zásah moderního stroje jako F-35 Lightning II nevypovídá o převaze, ale spíš o tom, že na bojišti není nikdy nic stoprocentní. Stejně jako to nebyl „game changer“ v průběhu operace Spojenecká síla při bombardování tehdejšího zbytku Jugoslávie (SRJ), kdy dokázala srbská protivzdušná obrana sestřelit F-117 Nighthawk pomocí staršího ruského systému S-125 Něva.
Technologická převaha neznamená nedotknutelnost. Znamená jen vyšší pravděpodobnost úspěchu – ne jistotu. Jediné, co z toho opravdu plyne, je docela prostá věc: rozdíly na bojišti se zmenšují. I když má někdo „papírově“ navrch ve všech směrech, realita si vždycky najde způsob, jak tu rovnici trochu zkomplikovat. A někdy stačí chytrá taktika, improvizace nebo prostě moment překvapení, aby cokoliv „neviditelného“ bylo najednou vidět až moc dobře.
Jak zatím hodnotíte ministra obrany Jaromíra Zůnu? Třeba jeho kličkování, jestli Ukrajinu podporujeme, nebo nepodporujeme?
Hodnocení ministra obrany Jaromíra Zůny zatím působí jako sled pečlivě vyvážených vět, které se snaží říct všechno – a zároveň nic, co by někoho opravdu naštvalo.
Jeho kličkování kolem podpory Ukrajiny vypadá jako sportovní disciplína. Jednou slyšíme, že podporujeme, podruhé že „musíme hájit české zájmy“, potřetí že „situace je složitá“. Přeloženo do lidštiny: říkám přesně to, co si v danou chvíli můžu dovolit říct. Nic víc, nic míň.
Ono to vlastně dává smysl. Působí jako člověk, který není v pozici, aby si mohl dovolit luxus vlastního názoru. Kdyby ho měl úplně volně projevit, pravděpodobně by se soustředil hlavně na armádu samotnou – její potřeby, rozpočet, modernizaci – a šel by jí dost ochotně na ruku. Což je u ministra obrany sice pochopitelné, ale taky to není úplně totéž jako řízení resortu v širším politickém kontextu. Zároveň je tam cítit určitá provázanost se „starou dobrou“ armádní strukturou. Ne nutně něco nelegitimního, ale dost na to, aby člověk měl pocit, že rozhodování nevzniká jen na ministerstvu, ale i někde v zákulisí mezi lidmi, kteří si tykají už dvacet let. S tím přichází i jistá míra ovlivnitelnosti – měkké tlaky, doporučení, „odborné názory“, které se těžko ignorují.
Výsledkem je ministr, který nepůsobí ani jako silný politický hráč, ani jako nezávislý manažer. Spíš jako tlumočník mezi vládou, armádou a realitou, který se snaží nikoho neurazit a nic zásadního nepokazit. Tvrdě řečeno: není to typ, který by udával směr. Je to typ, který se snaží udržet rovnováhu – i kdyby to znamenalo, že se bude pohybovat v kruhu.
Jak se stavíte k Babišovu návrhu, že zakázky na Ministerstvu obrany by prošetřovala NCOZ místo vojenské policie. Pomůže to nějak?
Převedení vyšetřování závažných armádních zakázek z Vojenské policie (VP) na Národní centrálu proti organizovanému zločinu (NCOZ) je krokem, který by měl posílit nezávislost a specializaci při potírání korupce v resortu obrany.
Vojenská policie (VP) je podřízena ministru obrany a zjednodušeně řečeno působí v rámci Armády ČR. Její kariérní a rozpočtová závislost by mohla vyvolávat otázky. VP by také mohla být postihnuta tzv. institucionální slepotou či tlaku díky začlenění do struktur MO.
NCOZ podléhá policejnímu prezidentovi (resort vnitra) a má celorepublikovou působnost. Už teď vidíme, jaký je mezi nimi zásadní rozdíl. Spočívá v míře nezávislosti, nezaujatosti, kdy NCOZ má plnou vnější nezávislost na strukturách MO a Armády ČR. NCOZ disponuje experty na složité finanční toky, praní špinavých peněz a manipulace s veřejnými zakázkami. Korupce u zakázek často zahrnuje civilní firmy a dodavatele, na které má Policie ČR (NCOZ) přímější dosah než VP. Byla také mimo jiné zřízena na rozkrývání systémové korupce a organizovaných skupin, což se může hodit.
Jestli přesun bude k něčemu, pomůže, je otázka. Můžeme v tom určitě vidět snahu o odhalení a prošetření korupčních schémat, které bezpochyby v resortu MO byly, jsou a budou. S jakým výsledkem? Počkejme si.
Co si myslíte o tolik propíraných slibech dávat na obranu pět procent HDP?
Debata o „magických“ pěti procentech na obranu působí trochu, jako když si koupíte větší ledničku v domnění, že tím vyřešíte svůj hlad.
A v tom je schovaný problém. Armáda České republiky dlouhodobě zápasí s tím, že není schopná efektivně prohospodařit ani dvě procenta HDP. To není urážka, to je realita podložená roky zpožděných zakázek, předražených projektů a improvizací na poslední chvíli. Zvyšovat rozpočet na pět procent v takovém prostředí není ambiciózní plán – to je recept na ještě větší chaos. Navíc jsme v situaci, kdy se mají provádět audity uzavřených smluv z minulosti, a to právě kvůli podezření na neúčelné nakládání s veřejnými penězi. Jinými slovy: ještě ani nevíme, kolik a kde se ztratilo – a už plánujeme přidat další stovky miliard.
Pak je tu ten nepříjemný detail, který se do velkých strategických vizí moc nehodí: existují jiné priority, kde peníze očividně chybějí. A tím je občan. Ne abstraktní „bezpečnostní prostředí“, ale konkrétní člověk – třeba důchodce, který by rád měl důstojný důchod a nemusel počítat každou korunu mezi léky a nájmem. Ano, bezpečnost je důležitá. Ale bezpečnost není jen počet tanků nebo procento HDP. Je to i sociální stabilita, důvěra ve stát a pocit, že systém funguje spravedlivě. Pokud stát nedokáže přesvědčivě ukázat, že umí hospodařit s tím, co má teď, těžko bude obhajovat, proč by měl dostat ještě víc. Když to shrnu, nejdřív udělat pořádek v tom, co máme. Pak se bavme o tom, co si můžeme dovolit přidat.
A s tím související, dělá Babišova vláda dost pro to, aby armáda zohlednila změny na bojišti, tj. hlavně drony?
Krátká odpověď: spíš částečně – a se zpožděním oproti realitě na bojišti.
Vláda Andreje Babiše (2017–2021) v průběhu let schválila navyšování rozpočtu a rozjezd velkých modernizačních projektů (obrněná technika, vrtulníky, dělostřelectvo…). To byl krok správným směrem, ale zaměřený spíš na „tradiční“ armádu než na revoluci, kterou dnes vidíme třeba na Ukrajině.
Pokud jde o drony a moderní způsoby vedení války: Armáda České republiky už tehdy drony měla a postupně je zaváděla (průzkum, ochrana jednotek), ale šlo spíš o okrajovou schopnost, ne o masivní systematické nasazení, chyběla širší doktrína: jak např. drony propojit s dělostřelectvem, elektronikou a řízením boje v reálném čase. Problém byl i strukturální. Od pomalých akvizic (roky mezi plánem a dodáním), důraz na velké zakázky místo rychlých inovací až po slabší napojení na civilní technologický sektor. Férově ale musím dodat, že většina armád v Evropě na tom tehdy byla podobně. Skutečný tah na branku přišel až po roce 2022 s válkou na Ukrajině, kdy se ukázalo, že levné drony mění pravidla hry rychleji než jakýkoli papírový plán.
S hodnocením počkejme na rok 2029.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Jak hodnotíte rozhovor?
