Ty přírodě blízké měly být pokračovateli původních pralesů a byly ponechávány bez těžby, ty nepůvodní měly tvořit hlavně výsadby" nepůvodních" smrků a v nich jsme bojovali s rostoucí populací lýkožrouta smrkového a to kácením a odkorňováním napadených smrků. Za roky 2011 a 2012 zde Správa pokácela a odkornila 4655 m3 smrků a nastojato odkornila 12 797 m3. Je to hodně nebo málo a mělo to nějaký smysl?

Jaký je příběh lesa Na Ztraceném

Život i minulost lesa lze odhalit mnohem přesnějšími metodami, než jen prvotním dojmem. Můžeme číst osud lesa z jeho věkové struktury, různé tloušťky letokruhů, ale také ze starých map a historických záznamů. A to vše, smícháme-li to, prozradí příběhy, dosud nečekané.

Kolem roku 1770 - nalézáme zde smrkový prales s více než 200 let starými smrky. V té době ale většina vzrostlých smrků odumřela - pravděpodobně vlivem kůrovce, a přežila jen přirozená obnova a zakrslé smrky z podrostu, staré necelých sto let. Nemohla zde tehdy proběhnout žádná těžba, neboť šlo o území nepřístupné, nebyla v té době ani atraktivní pro těžbu právě vznikající Filipohuťské sklárny, která začala na dostupných místech zpracovávat i mrtvé dřevo až na konci 18. století.

Kolem roku 1830 - do lesa, ve kterém se místy vyskytovaly smrky staré až 250 let, pronikla první těžba. Paseky se tehdy jen osívaly a jen tam, kde nebyl dostatek přírodního zmlazení. Více zde ale zapůsobila vichřice v roce 1834 následovaná odrůstáním přirozené obnovy lesa,

Rok 1870 - mnohem silnější vichřice a následná kůrovcová kalamita. Tato disturbance vedla k vykácení většiny území, kalamitě odolaly jen ty porosty, které rostly díky chladu a mokru velmi pomalu a odolaly jak větru, tak kůrovci, i když to byly stromy až 150 let staré. Většinu následného lesa tvořila přirozená obnova tohoto lesa, jejíž stáří se pohybovalo mezi 1 až 90 lety.