Česká společnost je rozdělena prohlubujícím se příkopem mezi, zjednodušeně řečeno, „pražskou kavárnou“ a takzvanými dezoláty, přičemž právě Masaryk je přes něj jedním z mála pevnějších mostů. Nemyslíte?
To je pravda. Nikdo z nich mu neupře vůdčí historickou roli při vzniku československého státu a při budování meziválečné demokracie, autentický demokratismus, ani inspirativní reflexe českých dějin a české národní povahy. V proměnách dob i napříč společenskými vrstvami a politickými stranami zůstává Masaryk autoritou i legendou. Masarykova společnost, založená právě před osmdesáti lety, tedy v březnu 1946, v rámci obrany demokracie proti nastupujícímu totalitarismu, udržuje Masarykův odkaz nikoliv pěstováním jeho kultu, ale kritickou aktualizací jeho ideového dědictví, činnosti a díla.
Určitě se vám stalo, že se vás ptali, jak by Masaryk reagoval na určité současné události. Jak se k tomu stavíte?
Stalo se, opakovaně. Je to ahistorická otázka, vedoucí ke spekulacím. Ale při troše sebezapření se můžeme pokusit na ni v obecné rovině odpovědět. Víme přece, jaké názory na to či na ono Masaryk měl, jaké postoje ve své době zastával; a v dějinách existují různé paralely. Podle toho lze uvažovat, jak by se v konkrétní situaci asi zachoval. Nejspíš by dnes kritizoval nacionální a podporoval by proevropský, integrační a kosmopolitní trend.
Ale pozor, Masaryk se i ve své době politicky měnil a vyvíjel. Ze zastánce pozitivní české politiky na půdě Rakousko-Uherska na přelomu 19. a 20. století se po vypuknutí první světové války stal vůdce českého protirakouského odboje, vedeného pod praporem nacionalismu v duchu programu strany, s jejíž „katastrofickou“ politikou před válkou ostře polemizoval. A po vzniku Československa se jako jeho prezident opět vrátil ke své kritičnosti vůči českému nacionalismu a ke vstřícnosti k českým Němcům, jejichž potenciální nebezpečí pro republiku poněkud podceňoval. Jinak si ovšem byl vědom fundamentálních národnostních problémů československého státu, převzatých z Rakousko-Uherska, ale věřil, že bude-li republice dáno klidných padesát let v demokracii, podaří se je zdárně vyřešit. Klidného půlstoletí se však, jak víme, republika nedočkala, zato ji čekalo padesát let popření demokracie a vlády autoritativních režimů.
Poslední slova Tomáše Garrigua Masaryka. Loni na podzim to rezonovalo naší společností. Tajemná obálka nakonec obsahovala prezidentovy úvahy a pokyny již z roku 1934, kdy si myslel, že umírá, zaznamenané synem Janem. Jak se k nim stavíte?
Nebylo to v zásadě nic nového; dávno předtím byly známy Masarykovy reflexe z tohoto období, tedy z pozdního léta 1934, zaznamenané pro změnu jeho dcerou Alicí. Celý národ však čekal na nějaké odhalení, na nějaké tajemství, osudový kšaft pro současníky nebo i pro následující generace. Tajemník Jana Masaryka Antonín Sum, jenž předal v roce 2005 uvedený dokument Národnímu archivu jako poslední slova T. G. Masaryka s pokynem zachovat jej v tajnosti po dvě desetiletí, mimoděk připravil půdu pro celonárodní senzaci o dvacet let později, umně živenou všemi médii a na několik dní (celkem příjemně) přehlušivší i právě vrcholící volební kampaň. Zájem o Masaryka najednou nečekaně a masově narostl. Nejen historici a novináři, ale i široká veřejnost, normálně nejevící zvláštní zájem o dějiny, přemítali o obsahu, o poselství tajuplné obálky.
Osobně jsem se ptal, co tak zásadního mohl říci 87letý člověk po několika mrtvicích in articulo mortis. Většinou jsou poslední slova umírajících prostá a celkem banální, nejčastěji jde o vzkazy rodině. Nakonec o poslední slova nešlo. Byly to přerývané odkazy a pokyny nejbližším i přítomnému politickému nástupci dr. Edvardu Benešovi pro případ prezidentova skonu.
Nemyslíte, že celá politická garnitura čekala, že půjde o určitý vzkaz budoucím generacím, který si pak každý upraví podle svého, aby to zapadlo do jeho názorového rámce? Prostě, aby každý mohl prohlásit, že i Masaryk to říkal…
Nesporně, a to se i stalo. Někteří ministři tehdejší vládní koalice i tehdejší ministerský předseda byli zaujati Masarykovou konstatací, že lidé jsou hloupí a politicky naivní, a zpřítomnili ji v tom smyslu, že i dnes je většina lidí hloupých, a proto volí jejich populistické politické odpůrce Tak je také možno Masaryka „aktualizovat“. Jinak je ovšem obecnou pravdou, že velká část národa postrádá politickou, natož historickou gramotnost, a to bez ohledu na své současné politické sympatie a preference.
Masaryk často kritizoval sklon českého a slovenského národa ke krádeži; ve své „závěti“ z roku 1934 kaceřuje v tomto směru i české Němce. Často se též cituje jeho výrok: „Nebát se a nekrást!“ I první republika měla své korupční aféry, své hospodářsko-politické lobbisty. Některé modelové situace, které tehdy stály mezi prezidentem a určitou částí politické reprezentace, se opakují dodnes. Existoval i problém vztahu prezidenta a vlády, prezidenta a politických stran. A Masaryk uměl být autoritativní a vzhledem k respektu, který vzbuzoval i u svých politických odpůrců, si obvykle prosadil svou, i když musel občas ze svých zásad slevit a přistoupit na kompromisy.
Chcete říci, že se Masarykovi děly podobné věci, jako Petru Pavlovi s „Macinkovými SMSkami“?
Nesporně, ovšem v poněkud jiném protokolárním hávu. Zvláště vyhrocený byl ve druhé polovině dvacátých let vztah prezidenta a Československé národní demokracie v čele s jejím předsedou Karlem Kramářem. Výmluvně o nich svědčí dobové polemiky mezi prezidentem a publicistickým mluvčím národní demokracie, básníkem a politikem Viktorem Dykem.
Necítíte na sobě známky rozdvojené osobnosti, když předsedáte najednou společnostem vzájemných odpůrců Masaryka a Dyka?
Byly to dvě mimořádné, silné a charismatické osobnosti protikladných ideových a politických postojů a zcela odlišného lidského naturelu. Spojovalo je však výrazné etické založení, vysoké mravní nároky, jež kladli na svůj národ, a pronikavý kriticismus, s nímž pozorovali jeho politické počínání. Oba byli idealisté, oba svým způsobem romantici, oba vlastenci, jenom si každý z nich to vlastenectví představoval jinak. Před časem jsem o vztahu těchto dvou velikých mužů napsal knížku, v níž jsem dospěl k závěru, že měli k sobě fakticky mnohem blíže, než by se navenek zdálo a než by si sami dokázali připustit.
Masaryk se dokázal o některých politicích či politických směrech vyjadřovat velmi příkře, zvláště v soukromí, což potvrdil i odtajněný dokument z roku 1934. Tam jsou přece celkem silná slova o Hlinkovi a o Maďarech.
Dobře, zkusím to na ostro. Na které straně by se dnes nacházel Masaryk? V táboře prezidenta a opozice, či na straně vládní koalice?
Podle mě by se Masaryk v podobných situacích choval stejně, jako současný prezident. Ostatně, sám vždy usiloval o co nejširší definici prezidentských pravomocí. Když byl přesvědčen o své pravdě, jednal bojovně a neústupně. V politickém boji, polemikách a diskusích byl ve svém živlu. Nerad dělal kompromisy, a když byl k nim přece jen donucen, zpětně ho to velmi mrzelo. V prezidentském úřadě musel vystupovat s jistou zdrženlivostí a rezervovaností, a tak své skutečné názory, postoje a pocity naplno vyjadřoval v anonymních článcích, které tajně publikoval v dobovém tisku, a v nichž si nebral servítky a tvrdě tepal své odpůrce. Na druhé straně státnicky nabádal politickou scénu, že „rozčilení není program“, a že momentální stranické a dílčí politické střety musí ustoupit vyšším zájmům státu a všech jeho občanů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Choval by se dnes Tomáš Garrigue Masaryk stejně jako Petr Pavel?
