Mezi nominacemi byly také čtyři žádosti nadnárodního charakteru. Společný projekt Francie a Německa připomínající historii koncentračního tábora Naztweilier se stal první úspěšnou žádostí více než jednoho státu v historii EHL. Obecně lze říci, že zvláště na společných žádostech se stále více ukazuje směřování k širším geografickým oblastem. Pokud jde o typologii kulturního dědictví, převažuje tradiční pojetí, jako jsou hrady nebo pevnosti.
Česká republika nominovala dva projekty: Památky Velké Moravy Mikulčice – Kopčany archeologický park jako společná nominace Česka a Slovenska a Odkaz hudebního skladatele Bohuslava Martinů v Poličce. Nominace však nebyly úspěšné.
Vybraní úspěšní kandidáti naplňují poslání EHL, nesou evropský rozměr a významně posilují síť míst Evropského dědictví. Z devíti nominací jich šest představuje evropskou historii a kulturu, tři místa jsou spojena s evropskou integrací. V současné době je tak oceněno celkem 38 míst a událostí spojených s významnými historickými, politickými, kulturními a uměleckými událostmi v Evropě.
Nově oceněná místa a události
Památky lipského hudebního dědictví tvoří soubor devíti míst v Lipsku, které představují různá období jeho hudební historie. Jsou mezi nimi kostely, vzdělávací instituce, hudební soubory a významní skladatelé: konkrétně kostel sv. Tomáše s Tomášským chlapeckým pěveckým sborem, kostel sv. Mikuláše, Stará škola sv. Mikuláše, Bachův archiv v domě zlatníka Georga Boseho, Mendelssohnův dům, Vysoká škola hudební a divadelní Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Schumannův dům, Griegův památník v domě C. F. Peterse a koncertní sál Gewandhaus. Společně tak tvoří širokou přehlídku hudebních aktivit v Lipsku, kterou lze sledovat již od 13. století. Tento soubor památek ztělesňuje dynamickou spojitost jedinečné evropské tradice na poli hudby a občanského zapojení.
Synagoga v ulici Dohány, která byla postavena v 50. letech 19. století, je největší synagogou v Evropě a druhou největší na světě. Její areál zahrnuje muzeum, archivy, památník na počest 10 000 maďarských vojáků židovského vyznání, kteří přišli o život v první světové válce, zahradu, která slouží jako hřbitov obětí holocaustu, a pamětní park Raoula Wallenberga. Komplex synagogy v ulici Dohány je symbolem integrace, uctění památky a otevřenosti k dialogu.
Pevnost Cadine je ukázkovým příkladem systému obranného opevnění tvořeného přibližně 80 objekty postavenými v letech 1860 až 1915 v regionu Trento. Slouží jako připomínka historických svárů, válečných konfliktů a proměnlivosti hranic. Zároveň poskytuje důležité souvislosti sloužící k pochopení významu otevřených hranic a volného pohybu.
Pamětní kostel Javorca je jedinečnou secesní stavbou založenou v roce 1916 v horách vojáky bojujícími na Sočské frontě (1915–1917) během první světové války, aby tak uctili padlé spolubojovníky bez ohledu na jejich původ a kulturu. Autorem plánů stavby byl Remigius Geyling, vídeňský malíř a tehdy také nadporučík. Kostel a kulturní krajina v jeho okolí dodnes symbolizují snahu po usmíření a sjednocující sílu vzájemné umělecké a stavitelské tvorby.
Bývalý nacistický koncentrační tábor Natzweiler spolu s přibližně padesáti přidruženými pracovními tábory se rozprostíral v letech 1941–1945 na obou březích Rýna, které tehdy patřily pod Třetí říši a dnes jsou součástí území Francie a Německa. Vězni z téměř všech evropských zemí byli v táborech Natzweiler oběťmi nacistické zvůle. Mnoho z nich, původně bojovníků hnutí odporu, bylo využíváno na nucené práce. Dnes je tento tábor jak připomínkou minulosti, tak i místem občanské osvěty.
Památník obětí komunismu a odboje ve městě Sighet se nachází v prostorách bývalého stalinistického vězení, v němž byly vězněny děti školního věku, studenti a rolníci z hnutí odporu (1948–1950), političtí oponenti, novináři a duchovní představitelé (1950–1955) a běžní zločinci až do sedmdesátých let 20. století. Dnes slouží jako památník obětem komunistických režimů. Zachycuje vývoj a dopady komunistického režimu v Rumunsku a dalších zemích východní Evropy. Památník se snaží přiblížit útlak ze strany komunistických vlád v Evropě v průběhu 20. století, jenž mnohdy vedl ke smrti a utrpení uvnitř i mimo vězeňské zdi.
Areál uhelného dolu Bois du Cazier zachycuje svědectví o dělnické třídě a přistěhovalectví do Valonska (Belgie) ve 20. století. V roce 1956 se celá důlní oblast sestávající z těžebních budov a hald stala svědkem tragédie, během které zahynulo 262 osob dvanácti různých národností. Po té, co zde dolování v roce 1967 skončilo, proběhla na místě po roce 2002 konverze na muzeum zaměřené na uhelný, železářský a sklářský průmysl. Tato památka připomíná vlnu solidarity mezi Evropany vyvolanou neštěstím v roce 1956, které bylo rovněž impulsem k vytvoření zdravotního a bezpečnostního orgánu v rámci Evropského společenství uhlí a oceli.
Schengen je vesnicí rozprostírající se na březích řeky Mosely na trojmezí Lucemburska, Německa a Francie. Na tomto místě byly podepsány na výletní lodi Princezna Marie Astrid v roce 1985 a 1990 Schengenská dohoda a Úmluva k provedení Schengenské dohody. V obci dohodu připomíná několik míst, včetně schengenského Evropského centra, jehož součástí je i muzeum. Schengen se stal po podepsání Schengenské dohody synonymem pro volný pohyb v Evropě.
Maastrichtská smlouva (1991–1992) je milníkem evropské integrace. Maastricht se stal místem, kde 12 členských států souhlasilo s přistoupením k hospodářské a měnové unii vedoucí k zavedení jednotné měny eura, posílení demokratického zastoupení a rozšíření pravomocí v nových oblastech jako například v kultuře. Budova regionální vlády, ve které byla smlouva sjednána a dne 7. února 1992 podepsána, je dodnes návštěvním a výstavním místem připomínajícím tuto událost.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
