NPÚ: Zámku Kynžvart bylo uděleno prestižní označení Evropské dědictví

5. 4. 2020 13:00

Státní zámek Kynžvart je jednou z deseti nových památek, kterým Evropská komise udělila prestižní ocenění v podobě značky Evropské dědictví. Ta je každé dva roky udělována památkám, které oslavují a symbolizují evropskou historii a ideály.

NPÚ: Zámku Kynžvart bylo uděleno prestižní označení Evropské dědictví
Foto: red
Popisek: Národní památkový ústav
reklama

„Udělení značky Evropské dědictví pro zámek Kynžvart nás samozřejmě velmi těší. Znovu se potvrdilo, že české kulturní dědictví má vysokou hodnotu i v celoevropském, potažmo celosvětovém rámci. Za dob knížete Metternicha zámek Kynžvart hostil nejvýznamnější evropské diplomaty, označení Evropské dědictví mu tak právem náleží,“ uvedla generální ředitelka NPÚ Naďa Goryczková.

Označení doplňuje další významné iniciativy, jako je Seznam světového dědictví UNESCO či evropské kulturní trasy Rady Evropy, a jeho cílem je přispět k upevnění pocitu sounáležitosti evropských občanů na základě společných hodnot, historie a kulturního dědictví. Místa, která obdrží označení Evropské dědictví hrají aktivní roli v síťování mezi sebou. Díky podpoře v podobě speciálních výzev vydávaných Evropskou komisí mohou podávat mezinárodní projekty založené na předávání si zkušeností a příkladů dobré praxe a to ne na národní, ale evropské úrovni. Celkem nese označení Evropské dědictví 48 památek po celé Evropě. V roce 2015 bylo značkou oceněno Arcidiecézní muzeum a Přemyslovský hrad v Olomouci. Seznam 10 památek oceněných značkou Evropské dědictví v roce 2020:

Státní zámek Kynžvart, Lázně Kynžvart, Česká republika

Státní zámek Kynžvart (ZDE), ležící v západní části České republiky, je obklopen historickým parkem o ploše 293 hektarů. V první polovině 19. století byl zámek přestavěn rakouským kancléřem, princem Klemensem von Metternich (1773–1859). Ten se velkou měrou zasloužil o významné sbírky rodu Metternichů, zvláště o knihovnu evropského významu, včetně významné kolekce daguerrotypií a kabinetu kuriozit. Sbírky zůstaly nedotčeny a jsou dnes celé přístupné veřejnosti.

Zámek je otevřen veřejnosti od roku 1928. V roce 1840 byl centrem diplomatické iniciativy tak zvaného návrhu Ligy míru. Tento návrh představoval důležitý moment v hledání trvalé rovnováhy sil v Evropě. Vzhledem k tomu, že kancléř Metternich, významná historická postava, byl majitelem zámku, pořádal zde mnoho debat a jednání na úrovni evropské diplomacie. Zámek představuje místo paměti evropské diplomacie bedlivé k hledání rovnováhy mezi hlavními evropskými státy. To je také těžištěm místa spíše než osobní zapojení Metternicha do historie, kdy jeho vlastní úloha by měla být předmětem kritické diskuze.

Vilové kolonie moderní architektury v Evropě, Německo, Polsko, Česká republika, Rakousko

Kolonie moderní architektury v Evropě (ZDE) v letech 1927–1932 je projektem s nadnárodním charakterem, zahrnující celkem čtyři země (Německo, Polsko, Českou republiku a Rakousko) a pět měst (Stuttgart, Vratislav, Brno, Prahu a Vídeň). Po první světové válce se v Evropě jako naléhavý problém ukázal značný nedostatek vhodného bydlení. V odpovědi se pod vlajkou Nové objektivity snažili avantgardní architekti z různých částí Evropy najít dostupné řešení, ve kterém se setkají společenské potřeby s dobře navrženými domy vysoké kvality.

Weissenhof, první kolonie moderní architektury postavená ve Stuttgartu v roce 1927, inspiroval další architekty, kteří přejali moderní zásady do obdobných projektů. Další vilové kolonie následovaly v letech 1928–1932. Všechny kolonie při formulování vlastních progresivních idejí musely čelit odmítání ze strany širší veřejnosti. Během nacistického režimu byly stavby vysmívány pro své modernistické pojetí. Po druhé světové válce, kdy některé kolonie skončily za železnou oponou, se každá vydala jinou cestou. V roce 2013 byla vytvořena síť vilových čtvrtí za účelem podpořit výměnu příkladů dobré praxe a konzultovat jejich ochranu. Vilová kolonie ve švýcarském Curychu je součástí sítě od roku 2013.

Vilové kolonie v Evropě z let 1927–1932 začínaly pouze jako architektonický experiment, aby posléze měly významný dopad na moderní architekturu 20. století, neboť jejím prostřednictvím mohli architekti z různých evropských zemí přenášet své modernistické teorie do praxe. Kolonie jsou projevem hnutí s kořeny v Evropě s dalším výrazným vývojem v pěti zemích.

Vilové kolonie zastávají důležité místo v dějinách evropské architektury, vývoj bydlení v dalších letech také odráží různé politické a sociální poměry mezi východní a západní částí Evropy. Jejich společenská, emancipační, estetická a technická ctižádost a poučení zůstávají zdrojem inspirace pro současnost, v níž stále některé evropské země těžce prosazují poskytnutí vhodného sociálního bydlení pro své obyvatele.

Archeologické naleziště Ostia Antica, Ostia, Itálie

Archeologické naleziště Ostia Antica (ZDE) sestává z pozůstatků římského osídlení původně situovaného při řečišti a mořském pobřeží. Dnes jsou však antické ruiny města od moře vzdálené čtyři kilometry. Ostia byla založena v 6 století n. l., obranné hradby se však datují ještě o dvě století dříve. Původně její hlavní funkcí bylo chránit ústí řeky Tibery. Později se založením nového přístavu císaři Claudiem a Trajánem se město rozrostlo do živého obchodního centra a rozšířilo se za městské hradby. Ostia se jako hlavní přístav Říma stala důležitým strategickým a obchodním bodem ve Středomoří. Ještě na konci 2. století n. l. město s více než 50 000 obyvateli stále prosperovalo. Tím, jak se však Římská říše začala více soustředit na východ, město po polovině 3. století n. l. začalo upadat.

Archeologické naleziště Ostia Antica je bývalým městem, kde se čile obchodovalo a kde se střetávaly různé kultury a náboženství. Z Ostie, vstupní brány do Říma, se stal jak tavící kotel různých národů, které žily pod Římskou říší, tak místem s dalekosáhlým vlivem na pevnině, ve Středozemí i dále. Doklady obchodu, výměny a odlišných kultur jsou dodnes stále viditelné na mozaikách, archeologických vykopávkách a pohřebních nápisech.

Podvodní kulturní a přírodní dědictví Azorských ostrovů, Portugalsko

Azorské podvodní kulturní a přírodní dědictví (ZDE) sestává ze sítě třiceti míst určených pro veřejné potápění, která jsou seskupena v oblasti lodních vraků, jejichž stáří se datuje do rozmezí 15.–20. století. Tato místa představují celé podvodní dědictví Azor, jež tvoří vraky více než tisícovky dokumentovaných potopených lodí, včetně sta identifikovaných archeologických lokalit.

Azorské souostroví mělo strategický význam pro zámořské cesty. Třicet lodních vraků je spojeno s různými pohledy na evropskou historii a obchod od 16. do 20. století.

  • Stříbrná cesta do Jižní Ameriky
  • Zámořský obchod s otroky
  • Válečné konflikty jako jsou Americká válka za nezávislost a obě světové války
  • Lodě emigrantů z Evropy do Ameriky
  • Objevitelské výpravy jako je slavná Beagle voyage, na které Charles Darwin plul podél Jižní Ameriky

Azorské kulturní a přírodní dědictví, jak jej reprezentuje vzorek třiceti lodních vraků, nese svědectví o roli, kterou Azorské ostrovy, zvané „hrdlo láhve“, zastávaly v evropské historii pro transkontinentální plavby. Lodní vraky na Azorách představují hmotný doklad zaoceánské expanze Evropanů a poukazují na raná východiska globalizace v rámci obchodu, válečnictví, migrace apod. Vraky představují časové schránky evropské historie, odkazující na různá období a různé země. Evropská dimenze, přeshraniční charakter a role a místo v evropské historii jsou dobře vyjádřeny v příběhu tohoto místa.

Živé kulturní dědictví města Szentendre, Maďarsko

Město Szentendre (ZDE) má římské kořeny, ale jeho dnešní tvář ovlivnili hlavně srbští uprchlíci přicházející sem od 17. století. Charakter města byl utvářen vlivem příhraničního politického a kulturního styku. Město zažilo svůj vývoj prostřednictvím kultury, v které kulturní dědictví hrálo hlavní roli a umožnilo městu plnit úlohu mostu mezi různými evropskými kulturními oblastmi – Západu a Východu, Balkánu a Panonské pánve a mezi katolickou a ortodoxní církví. Neustálou výzvou pro město pak byla také blízkost hlavního města Budapeště.

Pro Szentendre je typický duch multietnické a náboženské tolerance, pružnosti a tvořivosti, který se zde utváří od konce 17. století a jež se odvozuje od příhraniční polohy. Spojení po Dunaji a plodné soužití maďarského a srbského obyvatelstva a dalších kultur má za následek místo pokojného života vedle sebe, integraci a tvůrčí výměnu odrážející se v jedinečné architektonické formě. Míchání východních a západních kultur v typickém kraji umělecké svobody během totalitních režimů určuje ducha města, díky němuž lze živé kulturní dědictví zde stále zažít.

Dobročinné kolonie, Belgie, Nizozemí

Takzvané Dobročinné kolonie (ZDE) jsou nadnárodní žádostí, která zahrnuje sedm míst v Belgii a v Nizozemí. Kolonie byly zakládány v průběhu 19. století, aby se prostřednictvím společné práce v nových zemědělských osadách zamezilo všudypřítomné chudobě. Jednalo se o sociální experiment v době, kdy se ustavily hranice Nizozemského království vyplynuvší z Vídeňského kongresu, a kdy se Evropa potýkala s mimořádnou chudobou. Osady byly zakládány buď jako svobodné – pro rodiny, které dostaly šanci vést malá hospodářství, nebo jako nesvobodné – v podobě rozsáhlých společných objektů pro tuláky a sirotky. Původní činnosti osad byla později zastavena.

Dobročinné kolonie byly na jedné straně průkopníky nového veřejného a soukromého přístupu založeného na investicích do zemědělství v neúrodných částech země, poskytovaly přístup ke vzdělání a zaměstnanosti, napomáhaly ochraně míru a pořádku ve společnosti, ale na straně druhé stály také na lichých předpokladech o uschopnění a produktivitě lidí a země. Historie dlouhá 175 let odkrývá dlouhý vývoj v evropském pohledu na společensky přehlížené obyvatelstvo a na jejich sotva uznaných právech na plnohodnotné zapojení do společnosti, jež dnes chrání článek I.2 Evropské ústavy.

Báseň Zdravljica – zpráva o evropském úsvitu národů, Lublaň, Slovinsko

Zdravljica (ZDE) je báseň napsaná v roce 1844 slovinským básníkem France Prešerenem. Vydána byla v roce 1848 po zrušení cenzury v habsburské říši jako součást revolučního Jara národů. Báseň, napsaná ve slovinštině, měla vliv na vývoj slovinské identity a v obecné rovině podpořila svobodu projevu. To že je báseň stále důležitá, se ukázalo v roce 1944, kdy partyzáni bojující proti nacismu její text přetiskovali, a v roce 1989 v době těsně po rozpadu Jugoslávie, se zpívala při různých příležitostech.

V roce 1991 si nová Slovinská republika vybrala sedmou verzi básně za svou národní hymnu. V této verzi báseň vyjadřuje myšlenku mírového soužití všech národů. Citace z básně je vyryta na národní dvoueurové minci a během slovinského předsednictví EU v roce 2008 se stala součástí památníku vztyčeného před budovou Justa Lipsia, sídla Rady Evropy v Bruselu.

Zdravljica ztělesňuje rok 1848 – Jaro národů nebo také Rok revoluce důležité hnutí v evropské historii. Role literatury, vepsané v národním nebo menšinovém jazyce, rozněcující vlastenecké cítění, se odrážel v celé Evropě. Zatímco literární úspěch autora básně France Prešerena, je v ústřední důležitosti vytvoření slovinského národa prostřednictvím jazyka a literatury, báseň zároveň podporuje zprávu mírového soužití mezi národy.

Díky pozitivnímu přijetí básně a jejímu zprostředkování Evropě díky překladům do německého a skandinávských jazyků v 60. a 80. let. 19. století a anglického a dalších jazyků v polovině 20. století se stal text široce známý. Báseň navíc podporuje myšlenku zahrnutí více národů, jež se v národních hymnách vyskytuje jen ojediněle.

Vzpomínkové místo v Łambinowicích, Polsko

Vzpomínkové místo Łambinowice (ZDE) sestává z několika zastavení na Vzpomínkové cestě: Starým hřbitovem válečných zajatců, místem bývalých stalagů VIII B (344) a 318/VIII F (344) Lamsdorf, hřbitovem sovětských válečných zajatců, územím bývalého pracovního tábora a jeho hřbitova, a centrální muzeum válečných zajatců.

Muzeum bylo založeno v roce 1964, aby připomínalo a napomohlo studiu táborů a problematiky válečných zajatců, jejichž statut byl ustaven během Francouzsko-pruské války v letech 1870–1871 a užíván během obou světových válek. Přes 7000 válečných zajatců různých evropských národností je pohřbeno na Starém hřbitově. V táborech bylo během druhé světové války vězněno velký počet protifašistických bojovníků a bojovníků za svobodu. Po válce se kempy užívaly jako záchytné body pro migranty.

Vzpomínkové místo Łambinowice má nadnárodní povahu. Tábory využívaly různé státy a mnoho válečných zajatců bylo cizinců. Místo nese svědectví, kterým se snaží utvářet názor tisíců návštěvníků z Evropy na důležité evropské historické události, které začínají Francouzsko-pruským konfliktem a pokračují k masové migraci po druhé světové válce. To hraje důležitou roli v připomínání, studiu – všeobecným a srovnávacím výzkumem – a interpretování těchto ne příliš známých stránek evropské historie. Žádost zdůrazňuje potřebu zkoumání různých hledisek a vytvoření vazeb s přítomností.

Památník v Chambon-sur-Lignon, Chambon-sur-Lignon, Francie

Chambon-sur-Lignon (ZDE) je památníkem otevřeným v roce 2013, který má za cíl představit záchranné operace místního obyvatelstva během druhé světové války. Od prosince 1940 do září 1944 občané Le Chambon-sur-Lignon a okolních vesnic poskytovali úkryt pro odhadem 5000 židů (včetně mnoha dětí), stejně tak pro španělské republikány, protifašistické Němce, členy francouzského odboje a mnohé další.

Místo sestává z výkladově historické stezky na téma různých činností odporu proti nacismu během druhé světové války. Zahrnuje paměťové místo připomínající osud bývalých uprchlíků a Spravedlivých (osob nežidovského původu, které riskovaly své životy, aby pomohly židům během holocaustu), prostory pro výstavy a vzdělávání. Pamětní zahradu navrhl krajinný architekt Louis Benech. Výjimečnou roli, kterou obyvatelé Chambonu za války sehráli, ocenila v roce 1990 jeruzalémská organizace Yad Vashem.

V třicátých letech 20. století skupina protestantského kléru a lidé zapojení do evropské a mezinárodní mírové sítě se přesunuli zpoza hranic Francie do Chambon-sur-Lignon. V kombinaci s odhodláním tehdejšího starosty a dalšího kléru postavit se proti nacistům a Vichistickému režimu, se z Chambon-sur-Lignonu a okolních obcí vytvořilo místo aktivního odboje a úkryt pro ty, které chtěl režim odstranit. Proto místo nese důležitý nejen hmotný, ale i nehmotný rozměr pamětihodnosti.

Soubor historických domů Tři bratři, Riga, Lotyšsko

Tři bratři (ZDE) je soubor tří historických domů v Rize postavených v 15. a 17. století. Patří mezi ně nejstarší dochovaný kamenný dům v Rize a dům s fasádou vycházející z kresby Hanse Vredeman de Vries. Pro objekty je charakteristický styl spojovaný s pobaltskými hanzovními městy. Jejich podoba se po celá staletí neměnila. Poslední zásah provedl P. Sauliis v padesátých letech 20. století. V rámci této obnovy použil i části z jiného historického domu, který byl po demolici.

Během sovětské okupace Lotyšska byl tento soubor jedním z prvních, který prošel obnovou vycházející ze zásad památkové péče a zkušenosti prožité za Lotyšské republiky v době mezi válkami. Přístup, který je postaven na udržení maximálního historického materiálu, včetně přirozené degradace, i přes hrozby a tlaky ze strany sovětských okupantů, měl vliv na další projekty obnovy. V Lotyšsku klíčová role místa v památkové ochraně pokračuje díky činnosti Národní památkové rady a Litevského muzea architektury.

Památková péče a přístupy, které formují vlastní praxi, napomáhaly živit odpor proti ničení lotyšské kultury během sovětské okupace a udržovaly vazbu s Evropou a hodnotou svobody během této vypjaté doby. Centrem tohoto hnutí byl soubor domů Tři bratři. Po získání nezávislosti na přelomu let 1989 a 1990, byla politice památkové ochrany dána vysoká priorita založená na zásadách památkové péče aplikované v Evropě. Tento trend pokračuje dodnes, a to s novými rozměry v přístupu památkové péče zapojené do dlouhodobých vizí založených na příkladu ochrany historické Rigy před negativními dopady agresivního ekonomického vývoje. Následkem toho se Tři bratři staly symbolem ochrany památkového dědictví a jejích měkkých sil v Evropě.

Přehledná závěrečná zpráva komise pro označení Evropské dědictví, kde najdete rozhodnutí a důvody, které vedly k udělení značky, ZDE (vydáno pouze v EN).

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Tisková zpráva
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Policie ČR: Samopaly, tlumiče, střílející tužka

18:14 Policie ČR: Samopaly, tlumiče, střílející tužka

Policisté Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (NCO…