Druhý delikt měl spočívat v tom, že žalobce zveřejnil na sociální síti Facebook fotografii z kamery zachycující osobu podezřelou z krádeže, aniž k tomu měl její souhlas a aniž by tento postup za této situace umožňoval zákon. Právě spáchání tohoto deliktu bylo předmětem sporu. Městský soud v Praze po provedeném testu proporcionality dospěl ve svém rozsudku k závěru, že jednání žalobce nebylo možno sankcionovat, neboť jeho zájem na ochraně majetku v daném případě převýšil zájem na ochraně osobních údajů pachatele krádeže zachyceného kamerovým systémem.

Tento rozsudek ke kasační stížnosti podané Úřadem Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Při posouzení právní otázky, zda došlo k neoprávněnému nakládání s osobními údaji, dal za pravdu názoru Úřadu. Nezpochybnil přitom právo žalobce na ochranu majetku prostřednictvím kamerového systému, neztotožnil se však s jeho dalším postupem ve věci. Účelem provozování kamerového systému při ochraně majetku je totiž pouze shromáždění údajů pro jejich eventuální předání zákonem k tomu určeným orgánům k dalším úkonům, nikoliv jejich budoucí zveřejnění. Vyšetřování a postihování trestné činnosti, do něhož lze zahrnout i páchání přestupků, je přitom plně v kompetenci orgánů státu. V daném případě tedy mělo být právo žalobce na ochranu majetku realizováno prostřednictvím předání získaných údajů Policii ČR, překročením vymezené hranice již bylo zveřejnění takto získaných údajů na sociální síti, a to bez ohledu na skutečnost, zda tento postup posléze vedl k odhalení pachatele, či nikoliv.