Vladislav Mirvald patřil ke generaci nastupující už ve čtyřicátých letech, kdy navazoval na progresivní směry počátku 20. století, především na kubismus, jehož principy rozvíjel v komorně laděných obrazech. V padesátých letech se věnoval krajině, v níž vyšel z odkazu expresionismu či fauvismu. Její charakter, stavbu i atmosféru dokázal citlivě vystihnout a vracel se k ní i v dalších obdobích. Na počátku šedesátých let se postupně přikláněl k abstrakci a skutečnost vyjadřoval ve stále jednodušších náznacích. Brzy dospěl ke kaňkážím či zmrzlážím, v nichž se originálním způsobem přiblížil informelu. Později kaňkáže spojoval s písmovými strukturami, čímž se na čas dotkl mezinárodního proudu lettrismu. Ještě před polovinou šedesátých let došel ke konstruktivním kompozicím, ve kterých využíval svou mimořádnou prostorovou představivost, rozvinutou studiem deskriptivní geometrie. V průběhu několika desetiletí pak vytvořil řadu soustředěných cyklů, v nichž vycházel z různých principů, z protínání a prostupování ploch a prostorů či geometrických tvarů.

Pro Vladislava Mirvalda bylo důležité lounské kulturní prostředí, kde se setkal s takovými osobnostmi, jako byli malíři Zdeněk Sýkora, Kamil Linhart, básník Emil Juliš nebo výtvarní teoretici Jan Sekera či Josef Hlaváček, kteří sledovali současné umělecké tendence a stáli spolu s básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem u zrodu známé Galerie Benedikta Rejta. Dílo Vladislava Mirvalda, inspirované přírodními zákonitostmi, je výrazově i tematicky poměrně široké, i když je v něm kladen důraz na konstruktivní či geometrické variace.