V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 byla stěžovatelce jako žalované dne 24. 3. 2015 doručena tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), jíž jí bylo uloženo, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila k žalobě, kterou proti ní podal žalobce (v tomto řízení vedlejší účastník). Stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně zaslala vyjádření soudu datovou zprávou dne 20. 4. 2015, toto podání sestávalo pouze z jediné strany, bylo však zřejmé, že jde o titulní stranu obsáhlejšího dokumentu. Vyjádření hodnotil nalézací soud jako nedostatečné a ve věci vydal rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém především argumentovala tím, že došlo ke zjevnému administrativnímu pochybení advokátky a soud měl nejprve stěžovatelku vyzvat k doplnění podání. Městský soud v Praze však rozsudek pro uznání potvrdil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Nejprve je třeba připomenout, že plénum Ústavního soudu nedávno ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 posuzovalo, zda je právní úprava tzv. kvalifikované výzvy k vyjádření k žalobě, spojená se sankcí vydání rozsudku pro uznání, v souladu s ústavním pořádkem České republiky. V rámci projednávání této věci zaznělo více argumentů pro i proti a přestože nakonec právní úprava obstála, jde o institut, se kterým je nutné zacházet velmi citlivě. Je-li obecný soud povinen zacházet citlivě s fikcí uznání nároku a „kontumačním rozsudkem pro uznání“, musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě, a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná.