Stěžovatelka byla ve svých devíti letech dvakrát přistižena při jízdě bez platné jízdenky plzeňskou hromadnou dopravou. Pokuty nezaplatila a plzeňský dopravní podnik tyto pohledávky postoupil soukromé společnosti, která následně tehdy jedenáctiletou stěžovatelku úspěšně zažalovala u Okresního soudu Plzeň-město o zaplacení dlužných částek a nákladů řízení. Zákonným zástupcem stěžovatelky byla její matka, obě měly trvalé bydliště evidované na městském úřadu. Stěžovatelka byla krátce po zahájení soudních řízení umístěna předběžným opatřením do dětského domova a byla jí nařízena ústavní výchova. V jednom řízení jednal po celou dobu okresní soud s matkou stěžovatelky jako s jejím zákonnou zástupkyní, v druhém případě ustanovil stěžovatelce jako opatrovnici asistentku soudce téhož soudu, neboť nebylo možno zjistit místo pobytu stěžovatelčiny matky. Oba rozsudky nabyly právní moci, jeden tzv. fikcí doručení matce stěžovatelky, druhý doručením opatrovnici. Stěžovatelka se o exekucích dozvěděla náhodně až v průběhu svého pobytu v dětském domově téměř po pěti letech od právní moci rozsudků. Následně požádala soud o zaslání obou rozsudků a podala proti nim z důvodu právní jistoty proti oběma z nich žalobu pro zmatečnost, o které zatím nebylo rozhodnuto.