Průměrné stáří hřišť a sportovních areálů v České republice je 48 let, drtivá většina z nich (92 %) byla postavena před rokem 1989. „Sportoviště jsou zastaralá a jejich provoz je ekonomicky náročný. Jsme znepokojeni tím, že v roce 2018 doposud nebyla ze strany Ministerstva školství připravena samostatná podpora v této oblasti a není zajištěna ani dostatečná alokace pro zabezpečení nejnutnějších potřeb sportovních klubů a jednot,“ prohlásil Miroslav Jansta, předseda České unie sportu. „Přijde nám, že letošní dotační Program Můj Klub je pro tyto účely nastaven neuspokojivě. Kluby, které nepracují s mládeží, se do něho navíc nemohou přihlásit.“

Pomíjí se historická hodnota budov

Podstatnou část majetku stát převedl sportovním klubům a jednotám v rámci změny institutu trvalého užívání v roce 2002, sokolským jednotám byl vrácen na základě restitučních zákonů. Sportovní subjekty ho ale zdědily v leckdy havarijním stavu. „Funkcionáři z klubů se o rozpadlé nebo zchátralé areály musejí starat, ale scházejí jim peníze. Místo toho, aby trávili čas trénováním dětí, tak ho marní při přípravě náročných žádostí o dotace a shánění prostředků na to, aby opravili šatny či další nezbytné věci,“ konstatoval Miroslav Jansta, předseda ČUS.

Pro Českou obec sokolskou je zase velkým problémem zejména skutečnost, že metodika programu oprav a údržby sportovních objektů dosud nebrala v úvahu historickou hodnotu budov. „Naše sokolovny jsou často desítky let staré, v některých případech i památkově chráněné, přitom podle pravidel programu na jejich údržbu a opravy paradoxně získáváme méně, než kdyby byly nové,“ uvedla starostka České obce sokolské Hana Moučková.

Podle Sdružení sportovních svazů České republiky neexistuje koncepce výstavby a rozvoje sportovišť. Jejich rozmístění je nerovnoměrné, v některých regionech je dostatek kvalitních sportovišť, jinde je jich málo nebo jsou ve špatném stavu. „V mnoha místech musí lidé za sportem dojíždět do větších měst, což často vede k tomu, že nesportují vůbec. Stát by se měl starat nejen o špičku pyramidy, tedy o zajištění podmínek pro vrcholové sportovce-reprezentanty, ale především o to, aby umožnil přístup ke sportu všem občanům. Důležité je najít možnosti financování a rozvoje zejména obecních a spolkových sportovišť,” prohlásil Zdeněk Ertl, předseda Sdružení sportovních svazů České republiky.

Města a obce pomáhají – to však nestačí

Česká unie sportu iniciovala v únoru dotazníkovou studii, do které se zapojilo 2000 klubů a jednot. Z ní vyplynulo, že 42 % klubů a jednot vlastnících nebo dlouhodobě spravujících sportoviště čerpalo v předchozích letech prostředky z Programu IV MŠMT na údržbu a provoz sportovních zařízení. 80% z nich potvrdilo, že zrušení Programu IV pro ně znamenalo citelný zásah do rozpočtu. Náhradní zdroje kluby s jednoty získaly tak, že si musely půjčit, zvýšily členské příspěvky, dostaly od sponzorů, či je vůbec nezískaly. Největší jistotu pro ně představovala místní samospráva.