Když jsme převedli financování nepedagogických pracovníků na zřizovatele, nebyla to jen nějaká kosmetická úprava. Byl to politicky bolestivý, ale odvážný krok dopředu. Ukázali jsme, že se nebojíme hledat systémová řešení. V tomto konkrétním případě ta změna posílí pravomoci i odpovědnost zřizovatelů, jejich možnosti lépe financovat konkrétní potřeby škol a zajištuje také dlouhodobou stabilitu finančního systému školství. Ukázali jsme, že umíme chytře hospodařit. A taky, že jsme konečně připraveni řešit investice, které si oblast vzdělávání zaslouží.

A jak na tento krok reagovalo Ministerstvo financí, které po odpovědné hospodaření resortů volá? Nový návrh rozpočtu. A stejná písnička. České školství zase přijde na ocet. Nejenže, že není dost na investice. Na rozvoj a modernizaci. Stanjura nechce dát znovu dost ani na mandatorní výdaje. Sliby o prioritách prostě nestačí, když pak nedostaneme peníze ani na psychology do škol, na dobré ohodnocení učitelů ani na modernizaci školních tříd.

Přitom, i přes mediální kritiku, se právě teď děje něco, na co tu dlouhé roky nikdo před námi nesáhl. Mění se obsah vzdělávání. Konečně. KONEČNĚ. Do rámcových vzdělávacích programů se dostává nejen vyšší míra volnosti, ale i obsah, který konečně odpovídá potřebám toho, co se děti musí naučit ve 21. století. Jasně, než se to projeví tak to potrvá, ale konečně se k tomu někdo na ministerstvu odhodlal.