Jeho další, avšak plynule navazující část, rozšířila program také na děti prvních ročníků základních škol. Odtud také dnes poněkud zavádějící název, který odkazuje jen k mateřinkám. První technické a později i netechnické úlohy se totiž začaly vytvářet v roce 2011 právě pro děti z Pramínku. Tehdejší předškoláci se však postupně s přechodem do školy zapojovali do vývoje dalších úloh, poněkud vyšší úrovně a další etapa projektu, podporovaná Jihomoravským krajem, se tak rozšířila i na technické vzdělávání novopečených školáků.
„Výstupem projektu je návod určený pedagogům z mateřských a základních škol jak rozvíjet hravou formou, přiměřenou věkovým možnostem dětí, jejich technické myšlení, tvořivost, manuální zručnost a verbální schopnosti. Do projektu byli ze strany VUT v Brně zapojeni mladí asistenti, kteří si uvědomili, že mohou nastat situace, kdy technickou problematiku musí umět vysvětlit tak, aby tomu rozuměly i malé děti. A výsledky projektu jsou překvapivé, děti se o vše živě zajímaly, pozitivní zpětné vazby jsou nejen od rodičů, ale i od kolegů, kteří se do projektu přímo zapojili a velice je to bavilo“ říká spoluautor projektu rektor VUT v Brně Petr Štěpánek.
Podle psychologů se tzv. životní scénář totiž utváří právě kolem šestého roku dítěte. Od šesti do jedenácti let jsou pak děti nejvíce přístupné tomu vyzkoušet si vlastními silami něco, vyrobit, ukázat svůj výrobek ostatním a prožít si uspokojení z vlastní tvorby. Snahou celého programu je proto u této cílové skupiny vzbudit zájem o techniku, podpořit celkovou technickou a vědeckou gramotnost, zlepšit schopnost dětí přijímat s porozuměním základní poznatky vědy a techniky a současně si uvědomit, jaký mají praktický vliv na život každého z nás. Program TECHNICKÉ ŠKOLKY je v současnosti součástí programu podpory vzdělávání žáků ZŠ v technických a přírodních vědách a pokouší se zavádět změny, které reflektují budoucí potřeby žáků a studentů.
V rámci projektu Technické školky byly pro děti vytvořeny desítky „odborných“ úloh v oblasti stavebnictví, strojírenství, chemie, biotechnologie a hudby, v posledním případě s důrazem na akustiku. V současnosti je tento typ technického vzdělávání aplikován zhruba v pěti desítkách mateřských škol. „Častou námitkou bývá, že ne každý má technické vlohy. Na druhé straně, to, že mohly používat opravdové nářadí a nástroje jako dospělí děti nesmírně bavilo a byly tak nadšené, že vyložený antitalent ani nebylo možné poznat, i když asi v každém kolektivu se někdo takový najde. Ale i to bylo cílem snažení: aby se takové dítě pojmů „technika a technické vědy“ v budoucnu neobávalo,“ popsal jeden z autorů projektu předseda představenstva Prefa Kompozity a.s. Miloš Filip.
Metodika Technické školky byla pilotně ověřena na čtyřech základních školách, zúčastnilo se 115 žáků (56 chlapců a 59 děvčat) 1. až 5. třídy. Výsledky tohoto projektu budou volně publikované. Už nyní se hlásí zájemci o jejich využití, jako například město Kuřim za podpory místních firem, a to nejen finanční nebo materiální. „Z řad jejich zaměstnanců se budou rekrutovat i poskytovatelé technických úloh a konzultanti,“ doplnil ing. Jiří Michele z TOS Kuřim (má na starosti i předškolní vzdělávání v MŠ v Kuřimi), s tím, že autoři projektu dokázali, že jejich systém technického vzdělávání pro děti lze aplikovat v libovolném regionu, a to bez státních dotací. Do budoucna má Sdružení Technické školky, které dnes tvoří VUT v Brně, Česká manažerská asociace, podporující firmy a několik mateřských školek, zájem spolupracovat při rozšíření a aplikaci tohoto způsobu vzdělávání i do dalších regionů v ČR.
Popis hlavních fází projektu Technická školka:
Ke každé základní technické úloze existuje manuál, jakýsi návod sloužící dětským pedagogům, ve kterém je popsán přesný postup ve všech fázích úlohy. V první fázi se dětem vnukne představa, je zde popsáno jak začít, zda dětem promítnout tematicky zaměřené video nebo s nimi někam zajít na prohlídku, zda pozvat na návštěvu nějakou zajímavou osobu, která je v daném oboru úspěšná. Dále se děti vedou k tomu, aby si podobnou věc zkusili navrhnout sami, tj. následuje kresba na papír. Napodobují tím projektanty a konstruktéry. Další fáze je nejnáročnější a nejdelší, tou je ruční výroba modelu. Tady je důležité spojení myšlení a práce rukama. Na to navazuje odzkoušení modelu, zda je funkční, zda splňuje požadavky na jejich vlastnosti. Pokud ne, model se musí vylepšit, opravit, zesílit, nebo navrhnout úplně jinak a vyrobit znovu. Poslední fáze je neméně důležitá, a sice verbální popis toho, co si děti samy vyrobily vlastníma rukama. Děti o tom mluví nejen samy před sebou, ale i s rodiči, známými a příbuznými.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
