IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) zamítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a proti jinému zásahu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, spočívajícímu v odmítnutí poskytnutí informace o odposlechu podle § 88 odst. 8 trestního řádu. V části směřující proti jinému zásahu blíže neoznačeného orgánu veřejné moci, spočívajícímu v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť byla podána předčasně.

Stěžovatel, působící jako investigativní novinář, získal informaci o tom, že v roce 2011 byl nařízen odposlech a záznam jeho telekomunikačního provozu ohledně telefonního čísla, které používá jak pro pracovní tak pro soukromé účely. O domnělém odposlechu svého telefonu se stěžovatel dozvěděl z neoficiálních zdrojů (z médií) a má za to, že byl nařízen pouze z toho důvodu, aby byl zjištěn jeho novinářský informační zdroj v souvislosti s jím vydaným článkem. V červenci 2014 stěžovatel neúspěšně žádal o poskytnutí informace o případném odposlechu Policii České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Bylo mu sděleno, že není oprávněnou osobou, která by mohla nahlížet do spisu. V lednu 2015 podal stěžovatel Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a zároveň podnět k předložení věci Ústavnímu soudu. Nejvyšší soud návrh odmítl jako nepřípustný, protože dovodil, že možnost podat návrh na přezkum odposlechu má pouze osoba, která byla po pravomocném skončení věci o nařízení odposlechu oficiálně informována příslušným orgánem ve smyslu § 88 odst. 8 trestního řádu. Nejvyšší soud nepovažoval za nutné věc předložit Ústavnímu soudu, neboť nepřijal názor stěžovatele, že by současná právní úprava obsažená v § 88 odst. 8 a 9 trestního řádu byla protiústavní.

Stěžovatel v prvé řadě spatřuje zásah do svých práv v samotném provedení odposlechu, který měl podle jeho názoru porušit právo na ochranu novinářského zdroje a na soukromí a důvěrnost korespondence. Dále stěžovatel považuje za protiústavní zásah do svých práv odepření poskytnutí informace o prováděném odposlechu ze strany policie i následné rozhodnutí Nejvyššího soudu.