Stěžovatel uzavřel se žalovaným městem v říjnu roku 2013 pracovní smlouvu na dobu neurčitou. V srpnu roku 2014 byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru mezi stěžovatelem a městem s tím, že pracovní poměr končí okamžitě. Okresním soudem v Lounech byl o dva dny dřív vydán příkaz k domovní prohlídce, jejímž předmětem byla kancelář užívaná stěžovatelem; jejím důvodem bylo podezření na manipulaci s veřejnými zakázkami. Stěžovatel by zadržen policejním orgánem a umístěn do cely předběžného zadržení. V cele ho navštívil tajemník města s personalistkou a stěžovateli sdělili, že chtějí, aby okamžitě opustil zaměstnání a předali mu k podpisu předmětnou dohodu o rozvázání pracovního poměru. Tajemník stěžovatele seznámil s tím, že ví o tom, že během pracovní doby sledoval pornografické internetové stránky, a že když dohodu podepíše, nikdo, ani jeho partnerka, se nedozví o tom, že je skutečným důvodem ukončení pracovního poměru. Stěžovatel za těchto okolností dohodu podepsal a následujícího dne byl propuštěn na svobodu. Poté s městem zahájil pracovněprávní spor o určení, že je dohoda u rozvázání pracovního poměru neplatná. Okresní soud v Lounech nejprve stěžovateli vyhověl a určil, že dohoda byla neplatná. K odvolání města však Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Odvolací soud sice ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že ze strany žalovaného jako zaměstnavatele se jednalo o takovou formu psychického nátlaku, jenž nepochybně svobodu vůle žalobce při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru omezil. Šlo tedy o neplatné právní jednání z důvodu bezprávné výhružky. Odvolací soud nicméně zároveň konstatoval, že jde o tzv. relativní neplatnost (§ 587 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), které je nutné se dovolat v rámci obecné tříleté promlčecí lhůty, jejíž běh skončil v srpnu roku 2017. Žalovaný vznesl námitku promlčení a odvolací soud nesdílel názor okresního soudu, že je uplatnění této námitky v rozporu s dobrými mravy (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 85/2010 či sp. zn. 25 Cdo 4223/2016). Stěžovatel poté neuspěl ani se svým dovoláním u Nejvyššího soudu. Proto se následně obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy neposoudily individuální okolnosti případu ve všech jeho souvislostech a pouze mechanicky aplikovaly právní normu vztahující se k relativní neplatnosti.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud vycházel z toho, že fakta každého případu jsou jedinečná a je nezbytné vycházet z jeho individuálních okolností, a to i když specifické skutečnosti mohou být složité a netypické, což však nevyvazuje soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Podobné chování a nátlak nemůže soud demokratického právního státu aprobovat, a to ani s poukazem na možné formální hmotněprávní či procesněprávní pochybení žalobce.

Pokud město označilo ve svém vyjádření jednání svého tajemníka za návrh gentlemanské dohody, pak k tomu Ústavní soud poznamenává, že podobné „gentlemanské dohody ve vězení“ nemají s původním významem slova gentleman nic společného. Ze strany tajemníka města se jednalo o bezprávnou výhružku, neboť hrozil něčím, co nebyl oprávněn učinit – nepřípustným zásahem do osobnosti stěžovatele, tedy do jeho práva na zachování důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí. Významné je v této situaci rovněž to, že se policie chovala k zaměstnancům města mimořádně vstřícně a vpustila je do cely předběžného zadržení, kde podle zákona o policii neměli co dělat.