Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítlo návrh skupiny 10 senátorů (dále jen navrhovatelka) na zrušení některých ustanovení nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení Metodického návodu Ministerstva zdravotnictví – hlavního hygienika ČR, pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí, zveřejněného dne 18. 10. 2017 ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví pod č. 11/2017 plénum odmítlo z důvodu své nepříslušnosti.

Základním právním předpisem ochrany před nepříznivým hlukem je zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, který problematiku upravuje obecně, podrobnější regulace je obsažena v prováděcím předpisu – nařízení. Napadená ustanovení pak většinově stanovují povolené hranice vydávaného hluku v různých situacích a podmínkách – u hluku na pozemních komunikacích v určitých případech (dle navrhovatelky nedůvodně) limity hluku snižuje. Důvodem podání návrhu je podle navrhovatelky nadprůměrné zatížení obyvatelstva České republiky nadlimitním hlukem, což má negativní důsledky na zdraví a celkovou životní pohodu obyvatel. Navrhovatelka se domnívá, že napadené uplatňované limity hlukové zátěže zejména v oblasti silniční dopravy (návrh se nedotýká zdrojů hluku v pracovním prostředí), potažmo kritéria pro jejich výpočet a měření, jsou příliš mírné a neodpovídající současným možnostem společnosti. Uvedená ustanovení jsou tedy dle navrhovatelky rozporná zejména s právem na ochranu zdraví a právem na příznivé životní prostředí. V neposlední řadě navrhovatelka tvrdí, že nařízení i obě metodiky nebyly vydány v mezích zákona, nařízení také nedostatečně transponovalo unijní právo a bylo přijato netransparentním způsobem.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami ohledně vad při samotném vydání a přijímání nařízení. Dospěl přitom k závěru, že nařízení bylo vydáno v mezích zákona o ochraně veřejného zdraví a proces přípravy nařízení nebyl netransparentní nebo veřejnosti nepřístupný.

Ústavní soud dále posuzoval, zda nařízení porušuje základní práva na ochranu zdraví a příznivé životní prostředí. Negativní vliv hluku na lidské zdraví nelze rozporovat. Stejně tak je ovšem očividné, že moderní lidská společnost není schopna zabezpečit svou existenci bez vytváření hluku – typickým příkladem budiž hluk pocházející z osobní nebo nákladní dopravy. Úkolem veřejné moci je proto nalézt mezi těmito dvěma oprávněnými zájmy rovnováhu. Jádrem posuzovaného návrhu je námitka, že významná část české právní úpravy takto rovnovážná není a ve výsledku upřednostňuje zájmy původců hluku před ochranou obyvatel.