Žalovaný (v tomto řízení vedlejší účastník) jako řidič a vlastník automobilu, k němuž neměl sjednáno povinné ručení, způsobil na území České republiky dopravní nehodu, při níž bylo zcela zničeno auto rakouského státního občana. Česká pojišťovna, a. s., která byla stěžovatelkou pověřena k likvidaci škody způsobené nepojištěným vozidlem, vyplatila poškozenému částku téměř 400 tisíc korun, neboť se jednalo o „totální škodu“. Stěžovatelka potom tuto částku pojišťovně nahradila z garančního fondu a domáhala se úhrady této částky zvýšené o vzniklé výdaje v řízení u obecných soudů po vedlejším účastníkovi.

Žalobě o více než 440 tisíc Kč bylo v prvním stupni částečně vyhověno (výše škody byla vyčíslena na 232 tis. Kč + poplatek za vyřízení pojistné události 23 200 Kč), odvolací soud pak částku ještě navýšil o 180 tisíc, neboť na rozdíl od okresního soudu vycházel z cenových poměrů vozidel v Rakousku zjištěných dle revizního znaleckého posudku. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu však byla žaloba co do částky 180 tis. Kč zamítnuta. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, podle kterého se výše peněžité náhrady škody způsobené poškozením vozidla na území České republiky stanoví na podkladě cen platných v České republice a nezávisle na okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí, kdy za takovou okolnost označil i státní občanství či bydliště poškozeného vlastníka vozidla, jemuž za škodu odpovídá osoba povinná k náhradě škody podle českého právního řádu. Při určení náhrady škody se vychází z obvyklé ceny věci k okamžiku zničení (poškození), popřípadě z nákladů na uvedení věci do původního stavu. Následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nepřípustnost, protože stěžovatelkou vznesenou právní otázkou ohledně způsobu určení výše náhrady škody se Nejvyšší soud zabýval již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí. Poté se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud.