Stěžovatelce byla rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů uložena pokuta ve výši 5 000 Kč za dva správní delikty. Prvního se měla dopustit tím, že zveřejnila na sociální síti Facebook fotografii z kamery umístěné v prodejně, zachycující osobu podezřelou z krádeže elektrokola, čímž měla porušit povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny (§ 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů). Druhého deliktu se měla dopustit tím, že neoznámila svůj záměr zpracovávat osobní údaje prostřednictvím kamerového systému před zahájením zpracování v říjnu 2011. S fotografií byla zveřejněna také výzva o pomoc s pátráním po osobě zachycené na snímku. Po zveřejnění fotografie stěžovatelka oznámila Policii České republiky odcizení kola a předala jí kamerový záznam. Rozklad podaný stěžovatelkou zamítl předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů. Dospěl shodně s úřadem k závěru, že v případě prvního deliktu neměla stěžovatelka při zpracování údajů k pořizování záznamu kamerou ani k jeho zveřejnění souhlas subjektů údajů (osoby podezřelé z protiprávního jednání), samotné shromažďování údajů jednou kamerou v provozovně byla za účelem ochrany jejího majetku a proto byla naplněna výjimka ze zákona o ochraně osobních údajů, tedy souhlas s pořizováním záznamu nebyl třeba. Problematickým však zůstalo zveřejnění fotografie ze záznamu, neboť bylo v rozporu s účelem, pro který byly osobní údaje stěžovatelky shromážděny. Záznam je určen k tomu, aby napomohl zjistit pachatele a dopadnout jej, avšak k samotnému dopadení jsou určeny příslušné orgány veřejné moci (Policie ČR může vyhlásit pátrání a zveřejnit osobní údaje subjektu). Zveřejnění tak bylo v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.
Městský soud v Praze k žalobě stěžovatelky obě rozhodnutí správních orgánů zrušil. Úřad pro ochranu osobních údajů podal proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, na základě které byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že účelem pořizování kamerového záznamu je ochrana majetku a shromažďování osobních údajů o případné protiprávní činnosti, není jím však pořizování záznamů pro další zveřejňování – tím došlo k porušení zákona o ochraně osobních údajů. Je možnost předat zaznamenané osobní údaje příslušným orgánům veřejné moci k dopadení pachatele. Městský soud poté žalobu zamítl, poukázal přitom na závazné právní závěry Nejvyššího správního soudu. Poté se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s tvrzeným porušením svých ústavně zaručených práv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Napadená rozhodnutí správních soudů vycházejí z relevantních zákonných ustanovení a jsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Závěry soudů o tom, že stěžovatelka porušila jednu z povinností správce, neboť účel zveřejnění osobního údaje nebyl v souladu s účelem shromažďování daných osobních údajů kamerovým záznamem, nepředstavuje libovůli nebo jiné vybočení z ústavních mezí.
Stěžovatelka namítala, že i v případě zveřejnění fotografie měla být aplikována výjimka podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, a to v rámci posuzování možnosti dalšího zpracovávání osobních údajů k jinému účelu bez souhlasu subjektu údajů. Rovněž s tímto aspektem se však rozhodující orgány vypořádaly. Předně je třeba uvést, že daná výjimka, podle které lze zpracovávat osobní údaje i bez souhlasu subjektu údajů, resp. v daném případě bez souhlasu subjektu údajů zpracovávat osobní údaje k jinému účelu než byly shromážděny, obsahuje dvě podmínky. První je podmínka nezbytnosti takového zpracovávání osobních údajů (k jinému účelu) pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce. Druhou je podmínka, podle které nesmí nad těmito právy či zájmy správce převážit právo na ochranu soukromého a osobního života subjektu práv (poměřování práv). Je přitom třeba naplnit obě podmínky, aby došlo k aplikaci dané výjimky. Podle obsahu všech rozhodnutí ve věci správního deliktu stěžovatelky nebyla shledána splněnou již první z podmínek (bylo proto nadbytečné se zabývat poměřováním v kolizi stojících práv). Rozhodující orgány poukázaly na primární a zákonné možnosti stěžovatelky, konkrétně kompetence příslušných orgánů veřejné moci (zejména orgánů činných v trestním řízení), a v rozhodnutích popsaly, že stěžovatelka zveřejnila fotografii, avšak také kontaktovala Policii ČR a předala jí celý záznam z kamery. V průběhu předchozích řízení stěžovatelka zjevně relevantně nezpochybnila závěr o absenci „nezbytnosti“ zveřejnění fotografie samotnou stěžovatelkou na sociální síti. Ostatně stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že danou fotografii by zřejmě zveřejnila i Policie ČR, tento možný postup Policie ČR nezpochybnila, což nepodporuje názor stěžovatelky, že by zveřejnění samotnou stěžovatelkou bylo nezbytné, jediné přístupné a efektivní řešení k ochraně jejích majetkových práv. Z celého řízení ani z ústavní stížnosti navíc neplyne, že by Policie ČR při předání záznamu odmítla plnit své zákonné povinnosti; stěžovatelka v průběhu řízení proti postupu Policie ČR ničeho nenamítala.
Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3565/16 je dostupný zde.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
