Stěžovatelce byla rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů uložena pokuta ve výši 5 000 Kč za dva správní delikty. Prvního se měla dopustit tím, že zveřejnila na sociální síti Facebook fotografii z kamery umístěné v prodejně, zachycující osobu podezřelou z krádeže elektrokola, čímž měla porušit povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny (§ 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů). Druhého deliktu se měla dopustit tím, že neoznámila svůj záměr zpracovávat osobní údaje prostřednictvím kamerového systému před zahájením zpracování v říjnu 2011. S fotografií byla zveřejněna také výzva o pomoc s pátráním po osobě zachycené na snímku. Po zveřejnění fotografie stěžovatelka oznámila Policii České republiky odcizení kola a předala jí kamerový záznam. Rozklad podaný stěžovatelkou zamítl předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů. Dospěl shodně s úřadem k závěru, že v případě prvního deliktu neměla stěžovatelka při zpracování údajů k pořizování záznamu kamerou ani k jeho zveřejnění souhlas subjektů údajů (osoby podezřelé z protiprávního jednání), samotné shromažďování údajů jednou kamerou v provozovně byla za účelem ochrany jejího majetku a proto byla naplněna výjimka ze zákona o ochraně osobních údajů, tedy souhlas s pořizováním záznamu nebyl třeba. Problematickým však zůstalo zveřejnění fotografie ze záznamu, neboť bylo v rozporu s účelem, pro který byly osobní údaje stěžovatelky shromážděny. Záznam je určen k tomu, aby napomohl zjistit pachatele a dopadnout jej, avšak k samotnému dopadení jsou určeny příslušné orgány veřejné moci (Policie ČR může vyhlásit pátrání a zveřejnit osobní údaje subjektu). Zveřejnění tak bylo v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.

Městský soud v Praze k žalobě stěžovatelky obě rozhodnutí správních orgánů zrušil. Úřad pro ochranu osobních údajů podal proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, na základě které byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že účelem pořizování kamerového záznamu je ochrana majetku a shromažďování osobních údajů o případné protiprávní činnosti, není jím však pořizování záznamů pro další zveřejňování – tím došlo k porušení zákona o ochraně osobních údajů. Je možnost předat zaznamenané osobní údaje příslušným orgánům veřejné moci k dopadení pachatele. Městský soud poté žalobu zamítl, poukázal přitom na závazné právní závěry Nejvyššího správního soudu. Poté se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s tvrzeným porušením svých ústavně zaručených práv.