Napadené ustanovení, které je součástí insolvenčního zákona od července roku 2017, stanovuje věřitelům povinnost složit spolu s insolvenčním návrhem zálohu na náklady řízení. Nejvyšší soud podal návrh jeho zrušení, neboť se domnívá, že je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Zákon podle něj nezohledňuje reálnou potřebnost zálohy pro další chod insolvenčního řízení, charakter pohledávky ani majetkové poměry věřitele. Jeho stěžejní námitkou pak je, že napadené ustanovení brání v přístupu k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a porušuje princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Konečně je namítán i rozpor s čl. 26 odst. 1 Listiny, který zakotvuje mj. i právo podnikat

Ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona zní: „Je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která je podnikatelem, je navrhovatel povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10 000 Kč; záloha je splatná spolu s podáním insolvenčního návrhu. To neplatí, je-li insolvenčním navrhovatelem zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, je-li insolvenčním navrhovatelem spotřebitel, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy, a v případech podle § 107 odst. 1.“

Ústavní soud provedl u napadeného ustanovení tzv. test rovného zacházení, v jehož rámci se zaměřil především na jeho proporcionalitu, legitimitu a racionalitu. Dospěl přitom k závěru, že návrh není důvodný.