Veřejný ochránce práv: Lidé podceňují chov zvířat – úřady musí při řešení situace důsledně spolupracovat | ParlamentniListy.cz

Jedná se o případy, kdy:

zvíře napadne jiné zvíře, poraní ho, či ho dokonce usmrtí;
zvířata jsou chována v nevhodných a nedostatečných podmínkách (např. velké množství zvířat v bytech, zanedbaná hospodářská zvířata apod.);
zvířata jsou chována v objektech vybudovaných bez povolení nebo nezkolaudovaných pro tento způsob užívání;
zvířata vyžadující zvláštní péči jsou chována bez povinných povolení a bez zajištění podmínek chovu.

Podle našich poznatků úřady ne vždy případy týrání zvířat správně vyhodnotí a ne vždy dokážou proti týrání účinně zasáhnout. Potíže způsobují také složitější případy, při jejichž řešení je třeba zajistit spolupráci různých úřadů a vzájemně koordinovat jednotlivé kroky.

Obecně pak chybí systém či podpora, který by úřadům umožňoval přistupovat k náhradnímu výkonu rozhodnutí v případech, kdy je nutné zajistit týraným zvířatům náhradní péči. Zvlášť u rozsáhlejších chovů nejsou obecní úřady schopny financovat náhradní péči o týraná zvířata. Obdobně jako je tomu u financování náhradního výkonu rozhodnutí stavebních úřadů, by se podle zástupce ombudsmanky měla otevřít diskuze o tom, jak zajistit, že i rozhodnutí týkající se zvířat budou skutečně vykonána.

Napadení zvířete zvířetem

Případy úniku zvířat a napadení zvířete zvířetem řeší úřady v celé ČR. S některými se pak lidé obrátili i na ombudsmana, např.

Muž venčil na vodítku svého psa na prostranství určeném vyhláškou k volnému pohybu psů. Cizí, volně pobíhající pes jeho psa napadl a vážně poranil. Pes musel být kvůli zraněním opakovaně operován a má trvalé následky. Muž incident oznámil policii, která věc jako podnět k přestupkovému řízení postoupila městskému úřadu. Ten věc odložil, protože nedošlo k porušení vyhlášky o volném pohybu psů. Jinými aspekty se nezabýval.
Žena vedla po ulici na vodítku svého malého psa. Přiběhl velký pes, který utekl svému majiteli, malého psa napadl a usmrtil. Žena přivolala policii, ta věc postoupila obecnímu úřadu, který věc projednal jako přestupek neučinění opatření proti úniku zvířete. Vlastním napadením a usmrcením zvířete se nezabýval.

Přestože Ministerstvo zemědělství už v roce 2010 dospělo k názoru, že jestliže zvíře uteče, napadne a poraní nebo usmrtí jiné zvíře, je třeba chovatele postihnout jak za správní delikt neučinění opatření proti úniku zvířete, tak za týrání nebo utýrání zvířete, zejména obecní úřady tento názor dosud tak úplně nesdílejí.

Jak zjistil zástupce ombudsmanky plošným šetřením postupu obecních úřadů a krajských veterinárních správ za roky 2013 - 2016, úřady tyto případy posuzují různým způsobem. Rozdíly se objevují dokonce i v rámci jednoho kraje.

Úřady se shodují, že dojde-li k úniku zvířete, které přitom napadne, zraní nebo usmrtí jiné zvíře, jedná se o správní přestupek, kdy osoba neučinila dostatečná opatření proti úniku zvířete. Různé názory však zastávají k otázce, zda se v těchto případech jedná také o přestupek týrání nebo utýrání zvířete. Pouze 1/3 úřadů by postihovala osobu za přestupek týrání nebo utýrání zvířete a jen zlomek úřadů by obvinil chovatele z usmrcení zvířete. Svůj postoj obvykle odůvodňují argumentem, že poranění nebo usmrcení napadeného zvířete je jen následkem přestupku nezajištění zvířete. Zvíře má podle tohoto názoru svébytný projev, který chovatel nemůže ovlivnit, pokud v danou chvíli nemá zvíře pod kontrolou.

„Praxi je třeba sjednotit. Není možné, aby za stejnou věc byl v jednom kraji chovatel potrestán a v jiném ne. I když nový občanský zákoník změnil postavení zvířete a přiznal mu smysly, nepřiznal mu vůli, rozhodování a deliktní způsobilost. Nezbavil tedy chovatele odpovědnosti za chování zvířete a je vždy třeba posuzovat konkrétní okolnosti. V některých případech může být napadení zvířete jiným zvířetem úmyslným nebo nedbalostním týráním, z něhož je možné obvinit chovatele,“ konstatuje zástupce ombudsmanky.

Na základě našeho šetření Ministerstvo zemědělství přislíbilo, že ve spolupráci se Státní veterinární správou vytvoří jednotnou metodiku, která povede úřady k vyhodnocování okolností případů napadení zvířete zvířetem nejen z hlediska přestupku nezajištění zvířete proti úniku, ale i z hlediska přestupku týrání či utýrání.

Jak zajistit náhradní péči o týraná zvířata

Z případů, kterými se zástupce ombudsmanky zabýval, vyplývá, že úřady se vyhýbají nařizování zvláštních opatření, zejména umístění týraných zvířat do náhradní péče. Příčinou je nedostatek finančních prostředků. Obce totiž náklady hradí ze svých rozpočtů. Osoba, jejíž zvíře bylo do náhradní péče umístěno, je pak povinna uhradit náklady na základě rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Zvlášť v případech, kdy se zajištění náhradní péče týká většího počtu zvířat nebo zvířat vyžadujících zvláštní péči, je však pro obce nemyslitelné, že by náhradní péči byly schopny ze svého rozpočtu pokrýt. Pokud tedy chovatel nesplní uložené povinnosti, nezajistí zvířatům takové podmínky, aby nedocházelo k týrání, a pokud ho k tomu nepřimějí ani uložené pokuty, stojí úřady před složitou otázkou, jak zajistit výkon práva a zamezit pokračování špatného zacházení se zvířaty. Podle zástupce ombudsmanky by měly obce, veterinární správa a ministerstvo hledat řešení, jak zajistit vhodný způsob financování náhradní péče o týraná zvířata.

Příkladem může být případ zanedbaného chovu koní v Olomouckém kraji. Koně byli ve špatném stavu, půda ve výběhu byla rozbahněná, koně se v ní nemohli stabilně pohybovat, neměli přístup k vyhovující pastvě, zabezpečení koní bylo nedostatečné. Tento stav trval několik let, i když veterinární správa podala obecnímu úřadu podnět k projednání přestupku týrání zvířat a rovněž návrh nařídit chovateli snížit počet zvířat (jinak než utracením). Obecní úřad sice chovateli uložil pokutu a nařídil mu zlepšit podmínky a snížit počet koní na dva, ale chovatel tyto povinnosti nesplnil. Úřad splnění povinností nevymáhal a nepřistoupil k výkonu rozhodnutí. Koně tak dál přežívali v nevyhovujících podmínkách. Až po našem šetření začaly obecní úřad i veterinární správa podnikat aktivní kroky k nápravě. Věc se nakonec vyřešila i tím, že v rámci exekuce obec koupila pozemky chovatele a ten koně převezl na jiné místo. Zástupce ombudsmanky o tom informoval tamní veterinární správu, aby dohlédla na to, že na novém místě nebude špatné zacházení s koňmi pokračovat.

Neobvyklé nejsou ani případy, kdy lidé v bytech chovají větší počet zvířat. Tzv. hromadění zvířat může být týráním, pokud jsou zvířata chována v nadměrném nebo zjevně nepřiměřeném množství, přičemž jsou porušovány základní chovatelské požadavky. Důležitou součástí blaha zvířat je i jejich dobrý psychický a fyzický stav, který se chovatel musí snažit zajistit jak vhodnými podmínkami chovu, tak odpovídající péčí, včetně veterinární.

V jednom z případů, kterými jsme se zabývali, chovala žena 21 koček v bytě 2+1. I když měly úřady podnět s upozorněním na špatný zdravotní stav zvířat a na možné týrání, věc neřešily bezodkladně. Na ochranu před týráním musela zvířata čekat déle než 3 měsíce. Ani pak úřad nepřistoupil k nařízení náhradní péče, naopak chovatelce neustále prodlužoval lhůty pro dodávání dalších dokumentů. Situace se vyřešila až tím, že chovatelka většinu koček rozdala.

Pokud se někdo setká s případy týrání zvířat, může to oznámit policii, krajské veterinární správě nebo se obrátit na obecní úřad obce s rozšířenou působností. Na veterinární správu se také může obrátit s dotazem, pokud si chce ověřit, zda je konkrétní chov exotických zvířat povolený.

Ověření stavu zvířat a podmínek, v nichž žijí, může komplikovat skutečnost, že veterinární správa nemůže narušovat soukromí chovatelů a vstupovat do obydlí a na pozemky. Pokud však má podezření, že se v objektu či na pozemku nachází týrané zvíře, může přivolat policii a v součinnosti s ní do objektu vstoupit.

Spolupráce úřadů

V médiích se nezřídka objevují informace o únicích různých exotických zvířat. Případy jsou podávány jako kuriozity, ale vypovídají o tom, jak je chov zvířat vyžadujících zvláštní péči běžně rozšířen a jak jsou tato zvířata chována v ne vždy dostatečně zabezpečených podmínkách. K těm je pak třeba přidat i vůbec otázku legálnosti chovu těchto zvířat.

Jedním z veřejně známých případů je chov lva v obci na Vsetínsku. Majitel zde chová dospělého lva a lvíče, aniž by měl povolení k chovu. Navíc je umístil do načerno stavěného výběhu a stavbu dokončoval v době, kdy už bylo vedeno řízení o odstranění stavby. Dvojnásobné porušení zákona chovatel nehodlá dobrovolně napravit. Rozhodnutí o odstranění stavby je nyní vykonatelné a úřady, do jejichž kompetencí spadá nejen stavba, ale i vlastní chov zvířete, mohou věc vyřešit jen tak, že budou spolupracovat a postupovat jednotně.

Chovatel na Slovensku nedostal povolení k chovu lva, proto jej přivezl do České republiky. Bez povolení začal stavět výběh a dospělého lva do tohoto nelegálního výběhu umístil, aniž by měl českou veterinární správou chov povolený. V České republice povolení k chovu nezískal, přesto dospělého lva v nelegálním výběhu chová. Stavební úřad zakázal užívání nepovolené stavby a nařídil její odstranění. Chovatel to nesplnil ani po prodloužení lhůty a nerespektuje ani zákaz užívání stavby. Co víc, ve stavbě začal chovat také mládě lvice.

Zásada právní jistoty předpokládá, že pravomocná a vykonatelná rozhodnutí jsou vymáhána a je zajištěno jejich splnění. V tomto případě je třeba ocenit stavební úřad, který své rozhodnutí vymáhá a přistoupil i k náhradnímu výkonu rozhodnutí. Chovatel si přitom musí být vědom, že svým protiprávním jednáním vystavuje lva stresovým vlivům a že v důsledku tohoto jednání mohou být ohroženy osoby provádějící náhradní výkon rozhodnutí i obyvatelé obce. Ke spolupráci ho však nepřiměly ani uložené pokuty.

Podle zástupce ombudsmanky nemůže stavební úřad jednat osamoceně, ale na řešení situace musí nyní spolupracovat s veterinární správou i odborem životního prostředí. Společně musí poměřit jednotlivé zájmy a zvážit všechny okolnosti, včetně umístění zvířat do předběžné náhradní péče. Podobně jako v jiných případech platí, že náklady související s výkonem rozhodnutí, by úřady následně měly vymáhat po vlastníkovi.