Obtížně se proto kontroluje, jak často a v jakých případech jsou omezovací prostředky používány, není možné srovnávat postupy jednotlivých zařízení. Z výsledků šetření ombudsmana vyplývá, že někteří pacienti jsou omezováni i když to není nezbytné, nebo zbytečně dlouho. Ať už jsou zklidňováni léky nebo přikurtováni k postelím.

Velkým rizikem je ohrožení samotných zdravotníků. Řada oddělení psychiatrických nemocnic poskytuje akutní péči, ale od pojišťoven dostávají pouze platby za péči následnou. Chybí tak finance na posílení personálu pro velmi náročnou práci, což zvyšuje stres a napětí. Zdravotníků je málo a přibývá situací, kdy jim hrozí zranění. Situaci pak často řeší tak, že jsou pacienti podrobováni omezovacím prostředkům déle, než je nutné.

Česká republika už přitom ušla kus cesty. Zmíněné používání omezovacích prostředků je jako výjimečný postup upraveno v zákoně o zdravotních službách. Ukazuje se, že samotný zákon nestačí například na to, aby se v praxi zaváděly preventivní postupy a zdravotníci se na omezování pohybu pacientů nemuseli rutinně nespoléhat.