Pochybení některých ústavů a zařízení jsme obvykle dokázali velmi rychle napravit. Pokud však problémy vyplývaly například z nedostatku personálu, bylo často mimo naše možnosti prosadit účinné řešení. Obecně platí, že systém péče o ohrožené děti u nás neodpovídá úrovni dalších evropských států. Základním problémem je vysoký počet dětí v ústavní péči.

Chybí cílený tlak na umisťování dětí do alternativních forem péče, silnější práce s rodinou a předcházení momentům, kdy už zbývá pouze umístění dítěte do ústavní péče. Smutnou skutečností je jinde nevídané umísťování malých dětí do kojeneckých zařízení. V tom se v Evropě, bohužel, naprosto vymykáme.

Příklady pochybení, která jsme v posledních deseti letech napravovali: dětem byl umožněn styk s rodiči jen za odměnu; děti byly odděleny od svých sourozenců a nikdo se nevěnoval sociální práci k podpoře kontaktů s příbuznými a sanaci rodin; ne každé dítě mohlo alespoň jednou denně pobývat na čerstvém vzduchu; dětem byla kontrolována jejich soukromá korespondence (e-maily, sms, apod.).