Dnešní jméno koniklec (Pulsatilla) vzniklo ze staročeského tvaru poniklec neboli skloniti se k zemi, a to proto, že rostlina sklání poupata a zvoncovité květy k zemi. Poslední fylogenetické studie ukazují, že rod koniklec je geneticky nejblíže příbuzný a s velkou pravděpodobností i totožný s rodem sasanka (Anemone). Vyskytuje se téměř v celém mírném klimatickém pásu severní polokoule, kde mu nejlépe svědčí středně suchá teplá a světlá stanoviště, travnaté svahy nebo i světlé lesní paseky s dobře provzdušněnou půdou. Rostlina někdy využívá mykorhizní symbiózy podporující její růst. Jednotlivé druhy jsou si velmi podobné, proto se dost špatně určují. Celkově bylo identifikováno 30 různých druhů tohoto rodu. Koniklec je vytrvalá bylina vysoká až 40 cm s přízemní růžicí, nejdříve chlupatých a později olysalých složených nebo zpeřených listů. Z růžice vyrůstá chlupatý stonek zakončený třemi přeslenovitě uspořádanými listeny. Stvol i stopka květu se v době kvetení a dozrávání plodů stále prodlužují. Hlavní dlouhý vřetenovitý nebo kulovitý kořen, který stářím dřevnatí a tmavne, vytváří postupně adventivní kořeny.

Všechny druhy koniklece jsou jedovaté, obsahují labilní ranunkulin který se enzymaticky štěpí na jedovatý protoanemonin a glukózu. Nebezpečný je i pro dobytek. Sušením se však protoanemonin rozkládá a stává se téměř neškodným. K otravám lidí nedochází, protože přílišná hořkost rostliny nedovoluje pozřít větší množství. Proto je i součástí tradiční lidové medicíny. Koniklec je ale také známá nenáročná skalnička s květy vypěstovanými i v méně obvyklých barvách a tvarech. Navíc je okrasná i ochmýřeným semeníkem, které vypadá obzvláště elegantně a romanticky po ránu, kdy jej pokrývá rosa.