Cui bono? Tato otázka mě napadá v souvislosti s poměrně rozsáhlou amnestií vyhlášenou prezidentem republiky k 20. výročí obnovy samostatnosti českého státu. Oprávněně se spekuluje o motivaci prezidenta, která ho k tomuto kroku mohla vést. Jakkoli má prezident na tento akt ústavní právo, nemohu se nepozastavit nejen nad rozsahem vyhlášené amnestie, která se může podle náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka týkat až 7000 lidí, ale především nad článkem II, který nařizuje zastavení pravomocně neskončených trestních stíhání, od jejichž zahájení uplynulo více než osm let. Já samozřejmě vnímám slova prezidenta o právu stíhaných na uzavření jejich trestněprávních kauz v přiměřené době, ale jako advokát dobře vím, že trvání každé takové kauzy je nutné posuzovat individuálně, neboť je ovlivněno zejména skutkovou a právní složitostí věci, důkazní situací, jakož i chováním samotných obžalovaných, kteří se často na průtazích podílí. Stanovení doby trvání trestního stíhání jako obecného kritéria pro amnestii považuji za nestandardní a nevhodné, zvláště když mezi kauzy, které jsou takto uměle zastaveny, patří i ty závažné, jejichž předmětem je majetková trestná činnost se škodou způsobenou v řádu mnoha milionů nebo i miliard korun, mnohdy spojená s podezřením z korupčního jednání, často i s tragickými důsledky pro řadu poškozených.

Klausova amnestie se pravděpodobně dotkne údajně zmanipulovaných konkurzů v kauze konkurzního soudce Berky a spol., otázky vytunelování investičních fondů Trend či stavební firmy H-System, krachu obchodníka s cennými papíry KTP Quantum, kauzy Františka Chvalovského, který se měl údajně dopustit úvěrových podvodů vůči Komerční bance, a řady dalších podezření ze spáchání zvlášť závažných zločinů. Není bez zajímavosti, že řada amnestií dotčených kauz spadá do let trvání opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, některé sahají do let samotné Klausovy vlády.