Na počátku roku vstoupil v platnost nový školský zákon, který nově stanovil funkční období ředitelů škol a školských zařízení na šest let. Zároveň určil, že ti ředitelé, kteří jsou ve funkci šest a více let by měli projít konkurzním řízením. Podle právního výkladu MŠMT záleželo pouze na zřizovatelích škol, zda konkurzy vyhlásí či nikoli a pokud je vyhlásí, tak zda-li pouze na ředitele v důchodovém věku a ředitele, s jejichž prací a výsledky nebyli zřizovatelé spokojeni, či plošně na všechny.

Již při samotném vyhlášení konkurzů se ukázalo, že existují dva druhy zřizovatelů. Jednak ti, kteří své ředitele znají a váží si jejich práce – ti vyhlásili konkurz pouze na problémové ředitele nebo na „přestárlé“ ředitele a jednak zřizovatelé, kteří ve vyhlášení plošného konkurzu vycítili obrovskou šanci se vcelku elegantně se zbavit těch nepohodlných, konečně ukázat svoji moc, využít ji v předvečer blížících se krajských voleb k politickému zastrašování a vydírání a v neposlední řadě dosadit na místa ředitelů své známé a známé svých známých bez ohledu na jejich odborné a lidské kvality. Mnohde tento svůj úmysl zaobalovali do alibistických frází o rovném a spravedlivém přístupu ke všem ředitelům v okruhu své působnosti s tím, že ti ředitelé, kteří kvalitně pracovali, se přeci nemusí konkurzů obávat. Ovšem skutečnost byla mnohdy ale jiná.