Je ale diskutabilní, zda jsme ještě na půdě jasného a srozumitelného dělení rolí mezi různými institucemi v parlamentní demokracii, a vlastně na půdě parlamentní demokracie, když odboroví předáci nejen vyzývají jménem odborových organizací vládu k rezignaci, ale dokonce především za tímto účelem organizují masové protesty.

Taková role odborů je namístě v nedemokratických systémech, jako tomu bylo třeba v Polsku v 80. letech minulého století. Jenže Solidarita byla i kvůli způsobu, jímž vznikla, a protestům, které organizovala, spíše politické hnutí. My ale už nemáme „revoluční“ odborové hnutí, máme odborové hnutí.

Přitom v demokratické společnosti máme k dělání politiky celou řadu institucí, mezi nimiž hrají primární roli politické strany. Z jejich soutěže vzejdou po volbách vlády, pro jejichž odvolání pak existují ústavně jasně stanovená pravidla hry.

 Různí představitelé občanské společnosti, kam patří i odbory, mají samozřejmě právousoudit, že ta či ona vláda je špatná a nekompetentní, a mají právo ji kritizovat nebo na ni vyvíjet tlak. Za určitých extrémních situací může být na místě i generální stávka jako projev nesouhlasu s těmi či oněmi aspekty vládní politiky.