Jak byste zhodnotil rok 2011 v Evropské unii z hlediska postavení České republiky v ní a českých národních zájmů?

Když bych začal trochu osobně, tak myslím, že ten rok byl úspěšný. Podařilo se zviditelnit a posílit naši eurorealistickou frakci Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu. Dnes je to již zavedená značka a devět měsíců od března do prosince jsem se na tom podílel jako její předseda. Potom došlo k naprosto klidnému předání funkce do rukou britského kolegy Martina Callanana, se kterým jsme se na tom předem domluvili. Podařilo se mi pak po dvou a půl letech vrátit do grémia jako šéf europoslanců ODS.

Značné části veřejnosti se podařilo ukázat na praktických příkladech, že politika ODS určité zdrženlivosti vůči evropské integraci byla úplně na místě a události zejména posledních měsíců to prokázaly. Nikdo z nás samozřejmě nepociťuje škodolibou radost při sledování krize v eurozóně, ale na druhou stranu to dává za pravdu řadě výhrad, které jsme dlouhodobě měli vůči evropské integraci, za které jsme byli pranýřováni. Teď, když si poslechnete komentáře a hodnocení politických a ekonomických analytiků v českém tisku, tak najednou to vypadá, že po těch letech je tady najednou eurorealista už skoro každý s čestnou výjimkou několika hochů z Respektu a možná ještě Macháčka v Hospodářských novinách. Najednou jsou eurorealisti všichni a najednou se z toho stává jakýsi hlavní proud. To nás samozřejmě těší, jakkoli ta samotná krize nás samozřejmě netěší.

Jaké vidíte perspektivy EU v příštím roce? Už se otevřeně mluví, že se eurozóna rozpadne zpátky na jednotlivé měny nebo na severní a jižní křídlo. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy, německá kancléřka Angela Merkelová, předseda Evropské komise José Barroso říkají, že když se rozpadne eurozóna, rozpadne se Evropská unie. Jak se díváte na tyto scénáře?

Buď odchod některých členů z eurozóny, tedy dvou, tří, možná čtyř zemí, nebo rozdělení eurozóny na ty dvě měnové zóny. Oba dva scénáře, byť by to nebylo technicky jednoduché, jsou realizovatelné a jsou jednodušší a schůdnější, než to, co se děje teď, tedy snaha udržet eurozónu v neměnné podobě za každou cenu. To je politika Merkelové, Sarkozyho, Evropské komise a hlavního proudu v Evropském parlamentu. Je to upřednostňování ideologie před ekonomikou a realitou. Z hlediska zdravého rozumu a ekonomických zákonitostí by jedna z těch dvou možností byla určitě logická.