OSVČ versus zaměstnanec aneb uměle živený spor, který nikomu nepomáhá

Když už politikům a dalším lidem dojdou argumenty a jiné intelektuální náboje, uchýlí se k manipulacím s veřejností. Těch známe několik – umělé strašení, aby byli lidé povolnější k omezením, se kterými by jinak nesouhlasili, salámová metoda při předkládání nesmyslných nápadů, vytvoření problému a jeho následné geniální (a předražené) vyřešení atd. Pokud všechno selže, existuje jedno eso – rozeštvat lidi navzájem a postavit proti sobě jednotlivé skupiny obyvatel. To je všechny zaměstná, najde se nepřítel, na kterého je třeba ukázat prstem a politik má hned klid. Strategie rozeštvání a podněcování závisti u nás nejčastěji vidíme v uměle vyvolávaných konfliktech mezi OSVČ a zaměstnanci, respektive poukazováním na nespravedlivé výhody pro OSVČ na úkor zaměstnanců.

Je velmi zajímavé, že se neustále srovnávají pouze odvedené daně z příjmu. Zcela záměrně se neuvádí, jak je to s částkou, kterou odvedou tyto dvě skupiny na sociálním pojištění a kolik peněz obě skupiny odčerpají zpět například při onemocnění. Zde totiž platí nepsané pravidlo, že OSVČ „marodí“ jen o víkendech a svátcích, jinak mohou přijít o zakázky.

Dojemná snaha srovnat postavení zaměstnanců a OSVČ v tom viditelném, tedy v daňovém zatížení, je primitivní s ohledem na kontext komplexního postavení obou skupin. Je pravdou, že OSVČ má oproti zaměstnanci možnost uplatnit daňový paušál, neboli platit nižší daně. Co ale další parametry? Pojďme se ve stručnosti podívat na ty, řekněme nefinančního charakteru, a jednou provždy ukončit umělé dělení na platící zaměstnance a systém zneužívající OSVČ:

OSVČ Zaměstnanec

Práci si musí najít a vykonat sám. Pokud práci nemá, má nulový výdělek.