Bylo by něco podobného myslitelné ještě před deseti lety? Zdá se, že místo poklidné konvergence národů a států Evropy jsme svědky pravého opaku – zvyšuje se napětí, mění se nálada veřejnosti, EU se pomalu dělí už ne na "staré" a "nové" členy ale místo toho na Sever a Jih.

Evropský politický establishment však nic z toho, zdá se, nereflektuje. Jediným lékem na potíže evropské integrace je mu – jak se zdá – další evropská integrace. Její zásadní koncepční nedostatky, například pokud jde o jednotnou měnu, jsou stále zamlčovány. Dnes například je jasné, že některé země neměly být do eurozóny nikdy přijaty. Nikdo si to však nedovolí z politických důvodů říci nahlas.

Po kostrbatém schválení zatím poslední smlouvy EU, tzv. Lisabonské, jsme slýchali, že teď má EU nadlouho od změn smluv pokoj. Uplynuly dva roky a máme na stole smlouvu novou, tzv. "fiskální kompakt". Není to žádné překvapení. Jako reakce na současnou krizi v eurozóně nabízí opět jediné řešení – odebrání další pravomoci členským zemím a její posun na nadnárodní úroveň, tentokrát v oblasti fiskální politiky.

Po ekonomické stránce smlouva nepřináší nic, co bychom už neznali z dřívějška. A to, co z ní můžeme vyčíst, se nebude líbit zastáncům tzv. evropského sociálního modelu (proto je s podivem, že k zastáncům smlouvy patří u nás ČSSD). Je to totiž nepřímé přiznání, že veřejné výdaje v mnohých zemích eurozóny překročily únosnou hranici a musí být výrazně seškrtány. Že je třeba skončit s žitím na dluh, s deficitními rozpočty, s prohlubováním státního dluhu. Až potud by bylo vše v pořádku.