V poslední době se stále diskutuje o tom, zda náš demokratický systém nenahradí opět totalita jako před rokem 1989. Náznaky, že k tomu plíživě spějeme, tu prý už jsou – a není jich málo. Vnímáte je rovněž?
Já si osobně myslím, že jde spíš o nepochopení těch pojmů. Samozřejmě že jsou tady procesy způsobu vládnutí, které by asi měly být lepší a otevřenější normálnímu člověku, aby viděl a věděl, jak se rozhoduje o těch důležitých věcech. Ale abych tyto věci takto polarizoval, to mi připadá naprosto nesmyslné.
Po roce 1989 jsme každý měli v té době euforie své velké ideály, nepochybně jste je měl i vy sám. Splnily se alespoň některé z nich?
Tak určitě ano. Že jsem v mnoha věcech čekal něco trošičku jiného, to je jistě taky pravda. Stejně tak jako to současné uspořádání naší společnosti je taky trochu odlišné od toho, které jsem si představoval v těch 90. letech. To všechno je fakt. Ale, víte já se na to nedívám pod nějakým vnitropolitickým drobnohledem, protože to je poněkud obecnější problém, se kterým se momentálně potýká celý ten civilizační prostor.
Že nesouhlasím s tím, koho dnes lidé volí, a myslím si o tom svoje – to je záležitost jiná –, protože demokracie je přece právě o tom, že vyhrává ten, kdo má více hlasů.
A myslíte si, že jsme skutečně jako společnost už natolik vyspělí a vyzrálí, abychom uznali vítězství toho, kdo získal ve volbách oněch 51 procent – a protože my máme jenom těch 49 procent, tak mu budeme naslouchat a respektovat ho?
No, tak já se domnívám, že ano. Nikoliv se mu ale podřizovat, samozřejmě!
Demokracie zkrátka tímto způsobem funguje a zatím nikdo žádný lepší systém nevymyslel. A že jsou tu lidé, kteří začnou využívat ten získaný mandát na něco jiného než původně deklarovali, to je sice pravda, ale v tom nejsme jako země zdaleka osamoceni, protože to je prostě nemoc celého toho systému.
Fotogalerie: - V4 a Covid-19
Pane Koukale, až třetina lidí uvádí v průzkumech veřejného mínění, že by se ráda vrátila před listopad 1989. Čím si to vysvětlit? Domníváte se, že se dnes lidem žije skutečně lépe?
Já jsem přesvědčen, že se jim určitě žije lépe, a dokonce i ta jedna třetina, která, jak říkáte, uvádí, že by se ráda vrátila do té komunistické éry, tak to není otázka nějaké ideologie.
Když pominu, že zde máme stále ještě relativně silnou komunistickou stranu, tak je především problém v tom, že ti lidé si zkrátka dost dobře neuvědomují, že v tom demokratickém světě nebo přesněji v tom kapitalismu, chcete-li, nic není zadarmo, že se to prostě musí odpracovat, a s tím se musí každý nějak vyrovnat.
Já chápu, že tohle bylo v tom minulém režimu výrazně jednodušší, když vlastně nikdo neměl skoro nic nebo jen velmi málo – a tím pádem taková ta řevnivost a závist příliš nekvetly nebo řekněme nekvetly tolik jako dnes.
Protože teď samozřejmě jsou ty rozdíly větší, takže když ten člověk má pocit, že ten soused se má lépe – a nemá zároveň pocit, že je to zasloužené –, tak to je potom něco ve stylu toho známého vtipu – ať radši sousedovi to prase nebo ta koza chcípne – obrazně řečeno.
Zkrátka taková malá česká závist, jenomže už ve velkém. Nicméně nemůžete popřít, že ty sociální nůžky se tím až nebezpečně moc rozevírají!
To je pravda. V tom máte jistě pravdu, že se sociální nůžky velmi nebezpečně rozevírají, ale to nivó, které je vespodu, je přece jen pořád daleko vyšší než to, které bylo v tom minulém režimu.
Kdybyste si měl vybrat něco – cokoliv –, co byste si právě z té komunistické etapy před rokem 1989 rád přenesl do těch dnešních dnů – co by to bylo? Existuje pro vás vůbec něco takového?
Víte, já bych si opravdu nevzal nic, nic z toho minulého režimu a myslím si, že všechny sociální aspekty se dají i v této době řešit úspěšně.
Teď právě čtu jednu takovou knížku, která má velmi příznačný název Soucitný kapitalismus – a to je možná takový návod nebo takový pohled či příměr, se kterým se já sám ztotožňuji.
Fotogalerie: - Nekšeftujte s rouškami!
Pane Koukale, vy jste byl v letech 1993–1998 primátorem hlavního města Prahy – co říkáte situaci na magistrátu v současné době?
Tak samozřejmě se chci v každém případě ubránit a vyvarovat tomu, abych říkal: já jsem to jako jediný dělal dobře a ti všichni ostatní špatně atd. Takové hodnocení je dost zavádějící a také nebezpečné.
Ale přesto mám upřímně řečeno už delší dobu pocit, že ta Praha se nerozvíjí – a to teď nemám na mysli jen nějaké dva tři roky nazpět a to poslední vedení –, ale že nedosahuje na úroveň jiných evropských velkoměst.
Já když jsem například působil v Bruselu nebo ve Vídni, tak jsem tam poměrně zřetelně viděl, že dynamika těchto měst je mnohem větší než právě v případě Prahy.
No dobrá, ale jak to podle vás změnit?
Tak já to pochopitelně vidím v rámci těch našich poměrů na radnici, kde cítím, že se čeká na něco nebo spíše na někoho, na určitou skupinu lidí, s jejichž pomocí se uspořádá nějaká jiná radnice, která bude myslet na skutečné potřeby obyvatel hlavního města.
To je sice pěkné, ale až příliš obecné. Konkrétněji, prosím!
Tak prioritou radnice je, aby se v Praze ve všech směrech žilo slušně, aby byli lidé taky hrdí na to, že jsou Pražané atd…
Tak tedy budu konkrétní já. Máte představu, jak by se v Praze dala řešit současná dopravní situace, která často nemá daleko ke kolapsu?
Já jsem například zaznamenal, že Vídeň, kde vy jste shodou okolností také působil jako diplomat, se rozhodla odměňovat všechny, kteří nechají své auto doma a chodí po centru pěšky nebo jezdí MHD, poukázkami na různé kulturní akce. Taky cesta – a docela zajímavá, nemyslíte?
No, já se přiznám, že pokud jde o Vídeň, tak v tom vidím jednoznačně koalici, kde mají důležité slovo Zelení, takže vím, odkud vítr vane (smích).
Ale i když souhlasím, že je to zajímavé, tak to rozhodně není efektivní nástroj k řešení dopravní situace ani ve Vídni, ani v Praze.
Dobrá, to ani netvrdím, ale jak tedy?
Když byste tedy chtěl uvést nějaký ten konkrétní příklad, jak Vídeň řeší dopravní situaci a věci s tím spojené, tak se podívejte na to, jak dlouho jim trvalo, než přestavěli Jižní nádraží. A na tom místě vznikla nová čtvrť se všemi službami a kancelářskými prostorami, obytné domy – a především fantasticky vymyšlený dopravní uzel, který vlastně de facto spojuje Vídeň s okolním světem, a to je příklad projektu, který tady v Praze možný není, když vidíme, jak se přestavuje železnice, jak se tu řeší rychlodráha a další věci.
Tím chci mimo jiné říct, že pokud něco Vídeň ve skutečnosti opravdu nepotřebuje, tak je to podporovat kulturu, protože o tu je tam zájem tradičně velmi vysoký.
Ale když už jste mluvil o té dopravě, tak se zmíním i o autech, a zde si musíme přiznat, že ve Vídni je průměrně méně aut na jednoho člověka, než je tomu u nás v Praze. To je bohužel pravda.
Když jste hovořil o té železnici, viděl byste jako řešení, aby dopravu přes centrum zajišťovala samozřejmě i prostřednictvím podzemních tunelů právě železniční doprava? Protože takové návrhy se už v různých modifikacích objevily.
Já osobně bych řekl, že těch nejrůznějších nápadů je tu celá hromada a tento se mi upřímně řečeno nezdá být příliš reálný a uskutečnitelný.
Ale víte, to nakonec není zase až tak důležité, jestli se udělají hluboké tunely a jestli se zahrabou, nebo nezahrabou pod zem – těch nástrojů – i v tom historickém centru – na což je pochopitelně nutné brát zřetel – je daleko více – a nejsou to takovéto monstrprojekty.
Leckde úplně postačí třeba taková dílčí opatření, jako jsou chodníky nebo obyčejné retardéry. Ale na každý pád to chce velkorysost, ano velkorysost – to bych řekl, že je v Praze to hlavní, co nám momentálně chybí.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
