„Elity se nestydí za rizikové pití.“ Uznávaný vědec o alkoholu v ČR

Podle jeho názoru nemají izolované zákazy bez prevence smysl. „Nepotřebujeme lidi strašit, ale nabídnout racionální a dlouhodobé řešení,“ říká v rozhovoru profesor Miovský.

Jak velký problém dnes v České republice představuje rizikové pití alkoholu?

Víceméně stále stejný, tedy veliký. Situace s užíváním alkoholu je u nás stabilně a dlouhodobě podceněná a špatná. Zhoršení reprezentuje nárazové pití zejména u mladších ročníků, ale starší ročníky pro změnu dlouhodobě mají vysoké procento stabilní dlouhodobé vysoké spotřeby. V podstatě asi nejvíce problematický je počet osob ve skupině rizikové spotřeby. Právě to je mimochodem skupina, která se během pandemie covidu-19 nejvíce zhoršila a právě ona způsobila největší tlak na zdravotní a sociální služby. Několik našich studií, včetně srovnávacích s jinými zeměmi, ukázalo, že bychom této skupině měli věnovat více pozornosti.

Existují podle dostupných dat nebo výzkumů hlavní příčiny vzniku rizikového pití nebo alkoholismu?

Obecně výzkum došel daleko. Kromě dnešních poznatků o biologických příčinách, kde je např. více dat z oblasti genetiky a epigenetiky alkoholových závislostí, výzkum závislosti na alkoholu zdaleka neřekl poslední slovo. Myslím tím právě výše zmíněný příklad s pandemií covidu-19, kde málokdo předpokládal, že právě tato situace může mít u této úrovně spotřeby tak zásadní vliv. Mimochodem právě např. další výzkum stresu nebo traumat může pravděpodobně přinést nová překvapení.

Češi jsou historicky pivaři. Je právě pivo nejčastější příčinou rizikového pití a alkoholismu, nebo se zásadně podílejí i jiné kategorie alkoholu – víno či lihoviny? A v jakém poměru?

V posuzování rizikovosti alkoholu jsou rozhodná dvě kritéria. Celkové množství požitého etanolu a délka expozice. Jinými slovy celkové denní množství etanolu a celková délka užívání při tomto vyšším množství. Existují dvě úrovně skokového nárůstu relativního rizika. Tak první je při překročení 20 g etanolu při denní spotřebě. Tehdy přestáváme hovořit o akceptovatelném (nebo také nízkorizikovém) vzorci pití. Druhá hranice je při překročení 60 až 80 g etanolu denně. Pak již jde o úroveň vyššího rizika. V dlouhodobé perspektivě není rozhodující druh alkoholu. Rozhodují v podstatě primárně tyto parametry. Nárůst relativního rizika pro jednotlivé typy onemocnění je nad tuto úroveň drsný. V podstatě jde o stovky procent a jedná se o exponenciální nárůst včetně rizika pro výskyt onkologických onemocnění. Data za posledních 10 let byla zpřesněna díky např. výzkumu zdravotních registrů doposud nevídaným způsobem.

Česko patří dlouhodobě mezi země s nejvyšší spotřebou alkoholu, ale výrobci lihovin nyní hlásí výrazný pokles legálního prodeje. Znamená to, že pijeme méně, nebo hrozí nárůst nelegálního trhu?

Ačkoli to bude znít asi divně, my toho o chování populace ve vztahu k nelegálnímu alkoholu (pašování i vlastní výroba) víme poměrně málo. Tato oblast výzkumu v naší zemi je velmi zanedbaná. Dokola jsme na to upozorňovali a např. v průběhu metanolové hromadné otravy to bylo dobře vidět. Nepoučili jsme se. Dál platí, že stát do toho nedává téměř žádné peníze. Nevíme o chování populace v této oblasti o moc více, než před metanolem. A vaše otázka má jednoduchou odpověď. Ano, hrozí. Z toho mála, co víme, víme jistě, že populace, zejména ta rizikově pijící, má vysokou pohotovost k nákupu nelegálního alkoholu. Cena a dostupnost jsou zde dva kritické parametry.

Proč se nám v ČR dlouhodobě nedaří účinně bojovat s rizikovým pitím a alkoholismem?

Náš neúspěch v této oblasti je dán mnoha faktory. Obecně atmosféra u nás je dlouhodobě vysoce prokonzumní. Elity se za své rizikové pití nestydí, a dokonce se s ním chlubí. Ono je totiž paradoxně nediskredituje, ale v mnohých segmentech voličů tím naopak bodují a získávají sympatie. Je to vlastně další projev „boje proti systému“ a stalo se to součástí tohoto proudu. Nicméně podstatné je obrovské podfinancování školní prevence. Navzdory tomu, že disponujeme špičkovými programy s prokázanou efektivitou na snížení spotřeby alkoholu, školy tyto programy většinou nemají implementované. Platforma IPREV nabízí hned několik takových programů zdarma, ale samotná realizace něco stojí. Máme tedy sice např. čerstvě schválený zákon o tzv. psychomodulačních látkách a diskutuje se o dalším zákonu pro konopí, ale jasné, systémové a závazné posílení prevence jaksi nikde ukotveno není. MZ v systémové zdravotní prevenci selhalo téměř zcela a MŠMT dokonce ani při čerstvě proběhlé novelizaci školského zákona ukotvení prevence nechtělo podpořit.

Myslíte si, že by pomohla přísnější pravidla pro reklamu a prodej alkoholu – například zákaz reklamy před 22. hodinou nebo zákaz prodeje v určitých typech prodejen?

Určitě to smysl má, ale nikoli izolovaně. Nemá smysl řešit zákazy a další restrikce, pokud nebudeme řešit prevenci. Jednak máme dostatek důkazů o tom, že to je třeba dělat vyváženě a systémově, jednak dlouhodobě víme, že problém ČR není tolik v samotných zákonech a předpisech, jako ve vymahatelnosti zákona. To je trochu jiné téma.

Vy sám dlouhodobě upozorňujete, že základem úspěchu je prevence. Jak si v této oblasti aktuálně stojí Česká republika? Jsou pro prevenci nastaveny odpovídající podmínky – personální, finanční i odborné?

Česká republika udělala mezi lety 1999 až 2015 neuvěřitelnou cestu. Při vstupu do EU jsme patřili k nejslabším zemím v úrovni prevence. V roce 2015 byla situace opačná. Systémově jsme přeskočili většinu zemí. Jak preventivní věda, tak celková odborná úroveň podpory se dostala na špičku. Vidět je to v královské disciplíně – v politice kvality. Byli jsme první zemí, která na národní úrovni měla schválení komplexní standardy kvality prevence, a dokonce jsme je tehdy vázali na veřejnou podporu. To kolegové z jiných zemí jen koukali. Náš systém je dokonce v EU databance (vznikla v rámci projektu FENIQS-EU) jako příklad dobré praxe a doporučení pro ostatní země. Podíleli jsme se také na vývoji prvního výukového kurikula pro preventivní profesionály – EUPC – a jako první jsme toto kurikulum zpřístupnili svým odborníkům. Dokonce v on-line podobě a díky podpoře Karlovy univerzity zdarma v podobě systému INEP (vše je dostupné na zmíněné národní platformě IPREV).

No a pak ta druhá strana. ČR si 20 let vyvíjený systém kvality v roce 2019 jen tak „vypnula“, a to bez náhrady. Současně od roku 2015, kdy proběhlo komplexní zhodnocení a vypracování doporučení pro vládu a ministerstva, nebylo systémově realizováno téměř nic. Do života nebylo z celého hodnocení uvedeno systémově téměř nic. Zato slibů a závazků už od té doby padlo bezpočet.

Kdybyste měl příští vládě dát doporučení pro oblast snižování škodlivého užívání alkoholu – na co by se měla zaměřit?

Vidíte, to je dobrá otázka, protože má neuvěřitelně jednoduchou odpověď. Nebude to stát dokonce ani korunu. Stačí vzít ta doporučení a analýzu z roku 2015. Prošla opakovanými diskusemi, byla zpřesněna a byly opakovaně provedeny pokusy o implementaci v rámci dostupných finančních mechanismů. Dopadlo to vždy fiaskem včetně dobře míněných pokusů v rámci programu Zdraví 2020 a Zdraví 2030. Vážně stačí to celé vzít a uvést do života. Je to připravené, je to odpracované. Žádný blaf nebo něco neověřeného. Stojí za tím 25 let tvorby a kultivace a stovky odborníků po celé ČR, co se na tom podíleli a podílejí.

Dá se podle vás vést veřejná debata o alkoholu racionálně – bez stigma a emocí, ale s respektem k tradici i reálné spotřebě obyvatel?

Dá, ale vyžaduje to skutečně profesionální podporu a zázemí. Musí to být systémové a musí to být vyvážené. Nepotřebujeme lidi strašit a nepotřebujeme konfliktní kampaně. Chce to klid, racionální nastavení a trpělivost a systémovost. Viděl jsem startovat podobné věci v některých zemích a měl možnost s těmi lidmi mluvit. Síť, jaká nám v Evropě funguje i díky např. odborné společnosti EUSPR je úžasná a efektivní nejen ve sdílení zkušeností. Je to na roky a je potřeba se skutečně poučit z úspěšných projektů jinde. Ale stát si nejdříve musí ujasnit, zda to vážně chce a pak proto něco reálně udělat.