Lucie Groene Odkolek se pro podání stížnosti rozhodla poté, co si poslechla Wollnerův výstup v Radě ČT: „Tak jsem si poslechla záznam z Rady ČT. Vůbec nechápu, jak může Wollner tvrdit, že by nikdy nepustil do vysílání nic, co by neměl podložené důkazy,“ komentuje překvapeně projev šéfredaktora reportážní publicistiky.
Sama má totiž s jeho produkcí zcela opačnou zkušenost: „Stačí podívat se na přepis té reportáže o mně, a vidím jednu lež za druhou. Podala jsem tedy stížnost Radě ČT, protože tohle už překračuje veškeré meze,“ píše ve svém facebookovém příspěvku.
Lucie Groene Odkolek, novinářka, která letos kandiduje do Senátu, vede po reportáži „Šlechtična z bulváru“ s wollnerovci spory dlouhodobě. Mimo jiné vytáhla svědectví americké univerzity, o které v reportáži tvrdili, že Groene tvrdí, že na ní studovala, ale nedá se to prokázat. Oficiální orgány univerzity vyvedly tým Reportérů z omylu. A sepsala i další nepravdivá tvrzení, která měla v reportáži zaznít.
Reportáž se zapsala do povědomí veřejnosti i způsobem, jakým vznikala. Redaktoři ji vyráběli v době, kdy Lucie Groene Odkolek na jaře kandidovala do Rady České televize a natáčeli přímo v poslanecké sněmovně, kde na volebním výboru probíhala slyšení kandidátů. Přímo v prostorách poslanecké sněmovny měli redaktoři kandidátku podle jejích slov pronásledovat a natáčet v nepříliš důstojných pozicích.
Důvodem pro stížnost novinářky a senátní kandidátky bylo dění na středečním jednání Rady České televize. Tam se dostal pozvaný šéf Reportérů Marek Wollner do střetu s radním Danielem Váňou, profesí historikem, který rozporoval přístup Wollnera a jeho týmu k historickým faktům ve dvojici reportáží o „udavačce z Lidic“.
Psali jsme:
Přednesl k tomu jako uznávaný historik delší expozé, ve kterém srovnal Marii Šupíkovou, lidické dítě, s Terezií Kaslovou, která se rovněž snaží očistit svého rodinného příslušníka. A Váňa upozornil, že přístup Reportérů ČT byl v obou případech rozdílný. Dokonce o tom napsal jako historik studii, kterou předal vedení ČT a byl nemile překvapen, že to ji nepředalo reportérům.
Jakmile se zmocnil slova Marek Wollner, zaznělo: „Jestli se neurazíte – já si to budu stejně dramaturgovat po svém.“ S výzvou ať se pan Váňa postaví k mixážnímu pultu a zkusí si to.
Váňa mu vytýkal, že nevzal v úvahu postoj největšího odborníka na otázku Lidic, kterým je docent Eduard Stehlík. „On není odborník, on o tom napsal jen popularizační brožuru, žádnou vědeckou studii,“ kroutil hlavou Wollner.
Váňa poznamenal, že ji nenapsal možná proto, že ctí etický rozměr práce. „Já se k tomu ke všemu vyjádřím,“ pokyvoval Wollner do jeho promluvy.
Váňa zakončil svůj delší výklad: „Vy pojímáte názory jednoho historika jako fakta, a ne abyste dehonestovali jednoho člověka a jeho potomkům z toho jde hlava kolem.“
Wollner se chytil srovnání Marie Šupíkové s Terezií Kaslovou: „To je vhodná paralela, protože ten článek Hitler je gentleman neexistuje. Ani ten druhý citát pana Peroutky, co pan prezident použil, tak neexistuje. Pro mě je ta kauza Peroutka jednoduchá – neexistuje to. Nevím, proč pro vás to jednoduché není,“ divil se. Pokud se prý na tomto neshodnou, tak vůbec neplatí fakta.
„Jsem rád, že jsem tady, klidně odkryju všechny karty. Už to bylo probíráno několikrát. Vrací se to stále a znova a doufám, že tímto mým vystoupením se to ukončí,“ věřil Wollner.
A pak se pustil do výkladu, jak se začala rodit problematická reportáž V předvečer tragédie: „Dramaturgování této věci u mě začínalo otázkou: Je tu nějaké udání a má potenciál poškodit rodinu. A dostal jsem odpověď: Ta rodina existuje a ta paní s tím nemá problém. Ta kniha existuje čtyři roky a nikdy jí to nevadilo, dokonce s panem Kynclem byla v kontaktu,“ tvrdí.
Kniha Vojtěcha Kyncla je podle něj skutečnou historickou studií, jako jediná. „Nemůžeme říci, že každá kniha na toto téma je historická studie. Když to jen vydá nějaký nakladatel, tak je to popularizační, ne vědecká,“ vykládal Wollner.
Autorem jediné, která má štempl Akademie věd, je podle něj Vojtěch Kyncl. A ten prý Wollnerovi tvrdil, že mu paní Šupíková řekla, že o informacích ví a nevadí jí. Tím považoval šéfreportér ČT otázku souhlasu paní Šupíkové za vyřízenou. Ale dodal, že pokud by toto nevěděl, tak by jako editor takovou reportáž nikdy točit nenechal.
„A skutečně s tím taky žádný problém nebyl,“ trval vehementně na svém. „Až do té doby, než čtvrt roku poté přišla paní Šupíková do studia paní Bobošíkové. Já jsem hrozně nerad, že toto jméno musím vyslovovat,“ litoval Wollner. Pro něj je prý absolutně nepředstavitelné, aby si kolegu ze spolku vzal do studia a hrál si s ním na diskuzi, jako to udělala Bobošíková, předsedkyně lidické buňky Českého svazu bojovníků za svobodu.
Wollner si myslí, že do studia k Bobošíkové nešla dobrovolně. Takže odmítá, že by to byl on, kdo se k osmaosmdesátileté paní Šupíkové choval jako hyena. „Podle Vojtěcha Kyncla ona o tom měla povědomí a nebránila se právě proto, že toto povědomí měla,“ hájil se.
A nakonec proti Šupíkové postavil žijící potomky četníka Ressla, ze kterého druhá strana klidně udělala udavače, a ohledy na jeho potomky neřešila vůbec.
Pak Marek Wollner dramaticky vykládal svůj osobní příběh, jak dělá dramaturga Reportérů už 16 let, zatímco předtím to každý vydržel tak maximálně dva roky, jak se mu do toho na počátku nechtělo, ale Zdeněk Šámal ho přemluvil, a jak to tak dlouho zvládá jen proto, že vždy fanaticky vyžadoval fakta.
„Nezlobte se, že si to myslím. Ale já si myslím, že jsem dobrej novinář, protože vždy dávám přednost faktům před svými názory,“ zhodnotil se Wollner. V rodině má hrdinu popraveného za druhé světové války a dotýká se jej hluboce, že o něm říkají, že si historii objednává na přání. „Kdybych měl probírat všechny lapsy toho archiváře Šustka, tak bych se tady zdržel hodně dlouho,“ mávl rukou nad argumenty protistrany.
„Můžu mít hypotézu. Ale pokud nenajdu důkaz, tak moje hypotéza padá,“ uzavřel Wollner. Historik Váňa dal ale veřejnoprávnímu redaktorovi šetrné školení z heuristiky. „Vy z jedné hypotézy uděláte fakt a druhou hypotézu zavrhnete.“
Wollner trval na tom, že má pro svá tvrzení řetěz důkazů. Četník Ressl měl osvědčení státní spolehlivosti, a to pro protektorátního četníka nebylo jednoduché.
„Ten Ressl je velmi problematická postava. A je nesmysl, že by paní Doležalová za stanného práva přišla sama sebe udat, že u ní tři roky bydlela židovka,“ kroutil hlavou historik Váňa.
Pak se debata na chvíli přerušila temperamentním vstupem radního Zdeňka Šarapatky, který začal kolegu Váňu ve familiérní tykačce umravňovat a když neuspěl, přednesl výklad, že se jedná o útok na „nepohodlné Reportéry ČT“.
Pak této vložce si vzal slovo opět Váňa. „Ve druhé reportáži mluvíte o údajném udání, v prvním přímo o udání,“ upozornil Wollnera s tím, že se v podstatě usvědčil.
Wollner odpověděl: „Před první reportáží o tom byl článek pana Šustka ve Slánském obzoru, žádném New York Times, takže jsem ho neznal, za což se omlouvám. A nebyla diskuze, byla tady odborná publikace Akademie věd a Památník Lidice, který zaštítil názory pana Kyncla. A my jsme neměli žádný důvod o tom pochybovat,“ trval na svém.
Ve druhé reportáži už prý Reportéři reflektovali diskuzi. „Poté, co se z toho sporu stalo, že jsme hyeny, které jí zkazily stáří, tak se z toho stala politická kauza. Pak se z toho stal spor a díky tomu jsme udělali druhou reportáž. A pokud se později objevila diskuze, tak jsme řekli ‚údajně‘. Kdybych v tu chvíli udělal cokoliv, tak vždycky by se našel způsob, jak mě kritizovat,“ rozvášnil se šéf Reportérů.
Na další námitky historika Váni už podrážděně poznamenal, že „heuristiku pramenů měl dělat pan Kyncl, já jsem novinář. A dala na to štempl Akademie věd“, triumfoval. Váňa protestoval, že Wollner vůbec nechápe etický rozměr věci a že možná bylo taktní mlčet. A ten rozhořčeně namítal: „To máme mlčet o padesátých letech? Kam až půjde tohle mlčení?“
Do redaktorova znechuceného syčení pak připomněl, že on sám natočil řadu dokumentů o českém odboji za druhé světové války. „Na ty věci jsem měl vždycky šest odborníků. Tři lidi z archivu, dva z historie a jednoho policajta,“ popsal své zkušenosti. Doporučil Wollnerovi publikaci Rady Evropy o etice žurnalistiky.
Do námitek Marka Wollnera se hlasitě ohradil: „Takže mě nepoučujte, co je práce ve střižně.“
Debata s Danielem Váňou skončila tím, že se pokusil Wollnerovi předat svou odbornou analýzu reportáže z historického hlediska.
Psali jsme:
autor: Jakub Vosáhlo
