„Ta cedulka neplatí. Už jen za eura. Ani nevíte, jak mě ta změna štve. Mnozí z nás by se toho raději nedožili. Ztráta národní suverenity, zdražování, zadlužování,“ rozlítila se pokladní v Národní galerii v Sofii před ceníkem, kde je vše uvedeno ve dvou měnách. V bulharském levu a euru, což je zhruba dvě ku jedné. Byli jsme v nejchudší zemi Evropské unie, o které se toho u nás ví dost málo.

Neustálé zdražování

Z letiště je to do centra Sofie několik kilometrů přes pole, předměstí připomínající většinou ruiny a paneláková sídliště. Mezi těmi ruinami pokrytými smetím přesto jezdí městská hromadná doprava a fungují malé obchůdky. Když jsem si v jednom kupoval petku citronády, tak se mého pokusu o „slovanské esperanto“ starší prodavačka chytla s tím, že se ruštinu učila ve škole, takže si ještě něco pamatuje. „Chápu, že bohatí to neřeší. Euro vítají, protože nemusejí na cestách pořád měnit. Ale v podobných chudých čtvrtích, jako je tahle, už zaokrouhlení o pár centů nahoru pocítí skoro každý,“ poučila mě Elena, když přišla řeč na euro.

Centrum hlavního města sice také není žádná sláva, nevzhledná sorela (Socialistický realismus. Pozn. red.) je na každém kroku, ale široké bulváry anebo uličky mezi činžáky přece jen dostanou člověka do lepší nálady.