Rozdíl cen je neuvěřitelný. V akci v Lidlu jsme ji našli za pět korun. Což je tedy láce, když si pomyslíte, že jinde stojí třikrát, ale také pětkrát tolik. Máte čas lítat po pultech a shánět nejznámější paštiku České republiky?
Do brambor a do Chorvatska
V Lidlu šla na dračku. Dovolenkáři ji kupovali po pěti i deseti kusech. „V ledničce vydrží roky,“ konstatovala významně jedna postarší kupující. A hned také přidala speciální recept, kdy ji můžete vetnout do horkých brambor, a je to!
Cena nějaký halíř přes pětikorunu byla i za další malé paštiky – Svačinku či Matěje. „Nemusí se ani mazat nožem, stačí špičkou rohlíku nebo dokonce prstem,“ poučila nás mladá maminka, která kupovala doslova hory pomazánek.
Když je horko, tak se sice z jednolité konzistence stane porézní omáčka, ale Češi si zvykli. A prý to na chuti poznat není, že je Májka v horku klidně v pětatřiceti stupních ve stínu.
„Zlaté dědictví“ – ikonickou reklamu jí před několika lety dal Bolek Polívka ve hvězdné reklamě, kterou režíroval Jan Hřebejk.
A jak jsme se dozvěděli z internetových stránek výrobce, Hamé, hliníkové vaničky začaly v roce 1996; předtím byla paštika jen v plechovce. Májka se „narodila“ ve Slováckých konzervárnách v roce 1966 a byla inspirována maďarským krémem. A hned v tom roce měla první svoji reklamu. Kdyby tehdy věděla, že návštěvníci Maďarska, nyní z České republiky, si ji vozí s sebou a mažou a mažou…
Přehled cen stejného produktu. Foto: Václav Fiala
Někde vyvažovaná zlatem, někde striktně odmítaná
V Tescu ji najdete za pětinásobek! Akce tady není, a tak výrobky spíše čekají na slevu. Nikdo ji nekupuje, protože – jak nám řekl jeden z dělníků, kteří tady nakupovali svačinu – „copak jsem se zbláznil, abych kupoval tak předraženou věc?“
Nejen on kroutil nad britským řetězcem hlavou. „To jsem tedy nežral,“ konstatoval s humorným nadhledem a jal se do košíku házet jiné paštiky od jiných výrobců.
To v obchodě u Vietnamců u plzeňského náměstí ji měli za 17 korun. Stále se jedná o tu samou věc – to nejmenší balení paštiky Májka, výrobce Hamé. Jinak samozřejmě existuje vícero jejich druhů a variant; podle internetových stránek výrobce až 20.
V Normě se dala koupit za 18 korun, v Globusu za 13. Co prodejce, to jiná cena.
Psali jsme:
Samé čtyřicítky
Kolik se jí v současnosti vyrobí. Za první měsíc její existence v roce 1966 to bylo 40 tun. Nyní se jí vyrobí v různých modifikacích ročně 40 miliónů.
„Kolik tak stojí nákladově jeden tenhle páravý kalíšek,“ mudruje jedna důchodkyně nad Májkou v Normě. „To musí být haléřová položka,“ odpovídá si sama. A hned ji doplňuje pán ve středních letech, který správně konstatuje, že se musí započítat nejen drahá lidská práce, ale také reklama. Jinak by to byly asi opravdu haléřové položky, ale když připočteme všechno a všechny, pár korun to asi bude. Ale stejně... když by to bylo „za dvě“, marže prodejen je velmi pěkná, tak říkajíc kulantní…
Takového malého prcka možná koupíte za těch 15 korun, pak už budete špekulovat, jestli nekoupit něco jiného nebo počkat, až to „zlaté dědictví“ bude v akci sraženo pod desetikorunu.
Jeden z četných odborníků na potravinářství podotýká, jak je cena výrobku relativní. Samotná náplň je vesměs zanedbatelná, něco stojí obal, něco samozřejmě distribuce. Takže být uspokojen desetikorunovou cenou je OK. Při patnácti korunách byste již měli brblat, a přes dvacku prostě nekupovat, neb je to nehorázné.
Vše je relativní
Vadí vám, že ČT vysílá „komunistické“ seriály jako Chalupáři nebo Nemocnice na kraji města?Anketa
Na obyčejné Májce se tedy ukazuje obrovský rozptyl cen, který je v zahraničí nevídaný. Takové rozdíly můžete hledat v prodejnách od sebe vzdálených, ale nikoliv v jednom městě. Nikdo se nad tím však nepozastavuje, protože „neviditelná ruka trhu“ je tím, na co si můžeme stěžovat, ale je to jaksi imaginární. V případě Májky, ale také miliónu dalších položek, se tato ruka zviditelňuje až příliš.
Protože je čas dovolených, mnohé markety testují, co si u kupujících ještě mohou dovolit. Jestli v tomto případě zasáhne i výrobce, je otázkou... Ale to se jen tak nedozvíme, protože jde o vnitřní dodavatelská jednání, která se odehrávají za zavřenými dveřmi.
Konec, zavíráme, přesouváme...
Co bude dál – toť otázka. Hamé Babice je, tak jako v případě Vitany Byšice, členem norské holdingové společnosti Orkla Group. Ta nedávno oznámila výrazné omezení výrobní kapacity v naší republice z důvodů velkých nákladů především za energie. A tak mrazírny zeleniny v Panenských Břežanech nebo výroba okurek Znojmia v Bzenci koncem letošního roku končí. Nahradí je, jak už je to téměř tradiční, jiné regiony mimo naši republiku. O práci přijde 250 lidí.
A tradice? Stereotyp? „Na to už se dneska nehraje,“ konstatuje mladý muž vezoucí nákup do svého luxusního vozu. „Starý retro nikoho nebere.“ Je jiná doba. Staré značky jdou do muzea nebo rovnou na smetiště. „Kdo se tady bude plahočit za pár kaček. Tady se vyrábí všechno draze, tak ať to skončí a dovezeme, co bude třeba. Nebo se přesunu někam na jih a budu mít větší klid než tady. Tak copak bych se nějak vzrušoval. Mě to nebere…“
V očích kolemjdoucích vidím nesouhlas, ale není síla ho začít nějak přesvědčovat. Třeba o nějaké té úctě ke starým zakladatelům. „Zlaté dědictví“... se přestává blýskat…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
