„Vypadni, ty mrcho.“ Velmi drsné čtení z knihy německé policistky o imigrantech a kriminalitě

11. 6. 2016 18:40

„K ženám se nepřistupuje jako ke svobodným rovnocenným lidem. Musí poslouchat, jinak je čeká trest. Jsou redukovány na své panenství a handluje se s nimi téměř jako se zvířaty,“ tvrdí německá policistka Tania Kambouri, která napsala knížku „Policistka volá o pomoc“. Je o muslimských imigrantech. Kambouri se s nimi jako policejní komisařka a navrch i jako dopravní policistka totiž setkává v německém městě Bochumi každičký den. Její kniha je tak spíše autentickým deníkem, v němž si troufá tvrdit, že role ženy je jeden z největších integračních problémů muslimů.

„Vypadni, ty mrcho.“ Velmi drsné čtení z knihy německé policistky o imigrantech a kriminalitě
Foto: Daniela Černá
Popisek: Demonstrace při příležitosti oslavy ročního působení Pegidy v Drážďanech
reklama

Dennodenně se policistka Tania Kambouri účastní v jednom z německých měst policejních výjezdů. Doslova před očima tak má problémy muslimských přistěhovalců, kteří do města Bochumi přijeli z různých částí světa, a poznává zblízka i sociální problémy Romů z východní Evropy. V knížce Policistka volá o pomoc – Problém s integrací nelze vyřešit na ulici (Deutschland im Blaulicht – Notruf einer Polizistin) proto popisuje svůj protest proti narůstajícímu počtu migrantů, které podle ní nelze zvládnout, popisuje své zkušenosti, prohlubující se neúctu, narůstající násilí a potíže při kontaktu především s mužskými migranty.

„Chceme přece být vždy politicky korektní a hlavně se nenechat vyprovokovat... Mně je každopádně otevřené hledí milejší než pokrytectví,“ tvrdí Kambouri podle níž policisté ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko každých padesát minut čelí nějakému útoku, ovšem v německých médiích se většinou píše pouze o nijak blížeji nedefinovaném policejním násilí.

Sama Kambouri je přitom často vystavena tvrdým útokům – při službě jí vyhrožují, nadávají jí do kurev, říkají ji: „Vypadni, ty mrcho!“. Často takto prý konají muslimové muži, kteří k ní jako k ženě, přestože má policejní uniformu na sobě, nemají úctu a mnohdy na ní páchají i fyzické násilí. Policistka tvrdí, že situace se přitom, se stále přibývajícím počtem migrantů, zhoršuje. Přistěhovalci prý nectí základní německé hodnoty a ani zákony, namísto toho vytváří paralelní muslimské komunity. Vůle k integraci se tak vytrácí.

Propíchané pneumatiky, střelné zbraně...

„Nejenže bezohlednost a agresivita jednoduše narůstají – tvrdím dokonce, že realitou našich ulic se stále více stává archaické právo silnějšího. V Bochumi existují oblasti, kam se my jako policie při mnohých výjezdech – zvláště v určitou denní dobu – už nedostavujeme v jednom jediném voze... Mnozí z mých kolegů už zažili probodané pneumatiky i horší útoky – výjimkou nebylo ani použití střelných zbraní,“ popisuje policistka, která už na sebe upozornila v roce 2013 v dopise rozhořčené čtenářky časopisu Německá policie (Deutsche Polizei), který vydávají policejní odbory GdP. Jako členka hlídkového útvaru v něm popisovala, jak s kolegy bojuje s rostoucím násilím a stále klesajícím respektem hlavně ze strany mladých muslimů

Na několika místech svého vyprávění Kambouri připomíná, že to, co píše o Buchumi, platí samozřejmě stejným způsobem i pro mnohá jiná německá velkoměsta. „Zprávy kolegů to pravidelně potvrzují,“ zdůrazňuje s tím, že ale „klientela“ německé policie je stále mladší a mladší. Na druhou stranu ovšem v jedné z kapitol připomíná, že většinu zde žijících migrantů tvoří tvrdě pracující lidé, kteří se vzorně integrovali, respektují zemi a její zákony. Ovšem takováto úspěšná integrace většinou zůstává nenápadná.

Panenství a chování jako ke zvířatům

Samostatnou kapitolou knihy pak jsou muslimové-muži, pro něž je žena něco podřadného. „K ženám se nepřistupuje jako ke svobodným rovnocenným lidem. Musí poslouchat, jinak je čeká trest. Jsou redukovány na své panenství a handluje se s nimi téměř jako se zvířaty,“ tvrdí německá policistka.

„Ať jde o ortodoxní či liberální, praktikující či laické muslimské migranty – roli ženy lze označit za jeden z jejich největších integračních problémů. I když se do popředí posouvá islám, ve skutečnosti jde o moc a zachování patriarchátu. Neboť není to koneckonců Bůh, nýbrž muži, kdo předepisuje, jak se ženy musí oblékat a chovat – a jsou to muži, kteří nesprávné chování nejrozmanitějším způsobem sankcionují,“ vypráví Kambouri, jež se narodila v Německu řeckým rodičům.

„Bylo jí dvacet let, počínala si moderně, neuzavírala se do sebe ani svého prostředí a v Německu se skvěle integrovala. Čekalo ji však násilí, jehož původem byla její vlastní rodina,“ popisuje policistka s tím, že dívka, k níž se dostavila po telefonátu na zdejší policii, se chtěla pouze jen „osamostatnit“, chtěla studovat a odstěhovat se z domu. „Když jsme dorazili na místo, měla na napuchlém obličeji krvácejicí zranění a plakala. Zatímco ji ošetřovali v sanitce, převyprávěla mi svůj příběh. Otec a bratr na ni společně zaútočili pěstmi,“ líčí Kambouri a v jiné kapitole k tomu dodává, že mnozí muslimští rodiče mají ještě ve třetí přistěhovalecké generaci se svobodnými rozhodnutími svých potomků velké problémy. „Když vidíme mladé muslimské muže, mám občas spíš pocit, že příklon k minulosti opět zesiluje.“

Svobodnou mysl nikdy nepoznaly

„Proč na to ženy vůbec přistupují? Proč nekladou vůbec žádný odpor? V jednotlivém případě to vypadá komplikovaně, ale v podstatě lze pokaždé identifikovat, že se trpně odevzdávají svému osudu, protože se obávají ‚sociální smrti‘. Strach, že je rodina zapudí nebo je dokonce začne pronásledovat, strach ze msty a strach, že zbytek života prožijí o samotě, jsou silnější než potřeba sebeurčení a svobody. A nesmíme zapomínat ani na to, že odmalička jsou pro tuto roli vychovávány. Sebeurčení většina z nich vůbec nepozná a proto ho nemohou využít ani postrádat,“ dodává k tomu všemu Kambouri.

Neúcta a pohrdání ženami nabývají v Německu podle ní podoby přihlouplých poznámek, oplzlého obtěžování, provokací a urážek, zčásti i nejhrubšího zrna. „‘Naser si, děvko!‘ Urážky jako tato jsou u policistky na denním pořádku. Často vyslovené lámanou němčinou a doprovázené agresivní řečí těla anebo mimikou vyjadřující opovržení. Ani ‚Vypadni, ty mrcho‘ není ničím mimořádným – a stále častěji je to vnímáno jako relativně neškodné. Označovat nemuslimské ženy jako mrchy, děvky nebo coury se prosazuje už u nejmladších muslimů, kteří ještě ani pořádně nechápou, co říkají. Přesvědčení o tom, že pouze jejich vlastní ženy jsou ctnostné, protože vstupují do manželství jako panny a neskáčou z jedné postele do druhé, vám potvrdí každý výrostek, který ještě ani nedosáhl pubertálního věku. Ten, kdo vyrůstá s takovým obrazem ženy před očima, popustí nejspíš dříve či později uzdu nejen svým slovům, ale také příslušným činům,“ vysvětluje nejpravděpodobnější pohnutky masových útoků skupin mužů na ženy v Kolíně nad Rýnem, ve Stuttgartu a v Hamburku, které se odehrály na přelomu roku během silvestrovských nocí a které mají stovku obětí.

„Když jsem jednoho ze spoutaných mužů volala k pořádku, začal mě napůl anglicky, napůl německy provokovat. Co prý že od něj chci, co prý má vůbec ‚bitch‘ (děvka) jako já co říkat," popisuje policejní komisařka jeden z běžných konfliktů s Alžířany v azylu.

Sinti a Romové – všude a nikde

Kambouri přitom s lítostí konstatuje, že to, jak se chovají migranti, hlavně muslimové, je vodou na mlýn drážďanské Pegidě a dalším extremistickým hnutím na pravé části politického spektra, jež šíří resentimenty proti všem možným cizincům.

Dílko německé policistky má několik kapitol a podkapitol. Zvláště podkapitoly jsou ale více než výmluvné: „Vyřídíme to sami – islámské paralelní soudnictví a boží přikázání“, „Východoevropané - zčásti jen obtížně integrovatelní“, "Víš, co mi můžeš, dědku – stále mladší a agresivnější“, "Sinti a Romové – všude a nikde.“ 

Romská rodina kryje i pachatele nejzávažnější trestné činnosti

„Nelze samozřejmě tvrdit, že každá početná romská rodina páchá trestnou činnost. Avšak téměř všichni pachatelé trestné činnosti z této skupiny obyvatelstva pocházejí z velkých rodin a budují svou moc na rodinných strukturách. Vypadá to, že tyto rody projevují mimořádný sklon k trestné činnosti právě proto, že nadřazený význam pro ně má jednoznačně rodinná soudržnost. Rodina kryje dokonce i pachatele nejzávažnější trestné činnosti,“ popisuje na vrub romského etnika Kambouri. K tomu přidává ještě jeden důležitý poznatek – že je nepochybné, že zde existují určité podobnosti s arabskými rodinnými klany, ovšem obě etnika v německé společnosti proti sobě nezřídka vystupují hlavně jako konkurenti.

I v romských, někdy neskutečně rozvětvených rodinách má ale vždy hlavní slovo muž, často je zastupován dokonce i chlapcem. „Ještě během rozhovoru přišel asi osmiletý chlapec, který měl na sobě oblek, a skoro na mě zařval, v čem je problém,“ popisuje Kambouri příhodu z nemocnice, kde romská rodina na návštěvě u nemocného nechtěla akceptovat, že nemocný musí mít klid na lůžku a oni musejí zachovat v nemocnici klid, neboť hlukem a křikem trpí i jiní pacienti. „Pokud se dítě jeho věku takhle chová k policii, umíte si jistě představit, jak si bude počínat jako mladistvý nebo dospělý,“ poznamenává na to policistka, která si ale prý všimla i toho, že ve vypjatých situacích, v nichž figurují policisté, všichni Romové vždy křičí, jako by je brali na nože a nezřídka dochází i k četným verbálním půtkám, které někdy končívají pranicí.

Kníhu Němky Tanii Kambouri vydalo v Česku nakladatelství Ikar.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Olga Böhmová
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Já můžu říkat, co si myslím, protože nikam nekandiduju...“ Xaver měl u Soukupa „zlou“ myšlenku

20:50 „Já můžu říkat, co si myslím, protože nikam nekandiduju...“ Xaver měl u Soukupa „zlou“ myšlenku

Koronavirus a opatření nařízená vládou – to bylo tématem čtvrtečního pořadu moderátora Jaromíra Souk…