Zahraničními hosty panelové diskuse o Ukrajině byli: Jevgenija Bilčenko, profesorka Filozofické fakulty Národní pedagogické univerzity, básnířka, která podporovala Majdan v řadách Pravého sektoru, nyní aktivní kritička ukrajinské vlády – a Ruslan Kocaba, reportér ukrajinské televize, opoziční novinář a činitel, podle Amnesty International vězeň svědomí, který za výzvu bojkotovat mobilizaci dostal trest 3,5 roku a ve vězení strávil 524 dnů.
Pro Kocába fuj, rozhlasáka sklátila politická viróza, zbyl jen Zaorálek
Bezpečnostní expert Jan Schneider, který akci moderoval, v úvodu objasnil důvody absence pozvaného zástupce veřejnoprávního rozhlasu: „Účast na našem jednání slíbil pan Jefim Fištejn, kterého ale chytla nějaká viróza, přestože byl ten den, kdy jej chytla, viděn v Českém rozhlase s tím, že se na něm nijak neprojevovala. Byla to asi nějaká ideologická viróza,“ zavtipkoval za potlesku téměř stovky přítomných Schneider.
„Usilovně jsme oslovovali mnohé lidi – pánové Mitrofanov, Romancov, dokonce někteří, viz pan Kocáb, projevil obavu, aby nebyl spojován se mnou, přestože se známe skoro padesát let. Tím, že jsem proruský a prožil jsem protiruskou pubertu v době, kdy se to moc nenosilo, kdy Kocáb hrál na festivalech politické písně,“ pokračoval dále za smíchu auditoria. „Vyhýbání se konfrontací je atributem protagonistů hybridní války. To jsou ti, co útočí ze zálohy, nejlépe anonymně,“ ukončil své „ántré“ Jan Schneider.
Nakonec „do jámy lvové“ vstoupil bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.
Fotogalerie: - Čtyři roky po Majdanu
Mladá profesorka Bilčenková řekla na úvod: „Budu se v průběhu několika minut snažit zestručnit to, co jsem napsala ve své rozsáhlé doktorské práci. Pořád se za mnou potáhne nějaká stopa účastníka Majdanu a následujících akcí. Nikdy jsem netajila svoji minulost a když jsem zahájila mírové rozhovory v té hybridní válce, tak jsem zdůrazňovala, aby mohla být využita jako jakási mediální páka.“
Mezi evropskou inteligencí podle panelistky slábne zájem o Ukrajinu. A informace o zemi? „Měly by být skutečné zprávy, a ne ty, které jsou vytvářeny takzvanými zpravodajskými kanály. Tyto zprávy neodpovídají evropským hodnotám. Když přicházejí nějaké zprávy, tak jsou jen ve velmi skromném rozměru anebo v nějaké skořápce nebo obalu americké politiky. Vyzývám tedy lidi v Evropě, aby neztráceli trpělivost s partnerským lidem, který byl ochoten umírat za takzvané evropské hodnoty. Místo evropských hodnot jste si pořídili zemi, která je na jednom z posledním míst na světě, pokud jde o svobodu slova. Lidé si mohou odpykat několik let vězení za nějaký výrok. Lidé jsou schopni posílat jeden na druhého udání a může docházet i k zabíjení, jak už se také stalo.“
Třikrát – a konec!
Odkud se vzala taková proměna názorů? Ukrajina si podle Bilčenkové ve své evoluci prošla třemi etapami. „Třetí je závěrečná, odkud již není návratu a po ní se již nic nezmění. První byla nacionálně liberální účast na studentském Majdanu. To byla ukrajinská sametová revoluce, která se ještě ukrývala pod hesly o osobní svobodě. Zažila jsem, jak se jiné síly zmocňují studentských povstání, které vlastně přivedly do vrcholných sfér nynější moc. Když se moci chopili nacionalisté a liberálové, zůstala celá generace mladých lidí, kteří mají pocit, že byli oklamáni. A aby si nějak kompenzovali to zklamání, tak vyrazili do války.“
V první linii
Jako dobrovolnice se vydala na frontu. Navštívila několik měst na frontové linii. „Podařilo se mi navázat přímé kontakty s místními obyvateli, abych si ujasnila, kolik je tam v těch městech ruských dobrovolníků a vojenských instruktorů. Do současné doby nejsou žádné důkazy o přítomnosti pravidelné ruské armády v Donbasu. Ale že tam jsou ruské zbraně a ruští dobrovolníci, s tím se nikdo netají. Víte, že se na té frontové linii bojovníci z obou stran setkávají, mluví spolu a někdy si dokonce spolu vypijí skleničku. Jaký z toho udělat závěr? Že je to válka nejen občanská, ale také bratrovražedná. Před dvěma lety začala moje, abych to tak řekla, disidentská kariéra,“ rozpovídala se ukrajinská profesorka.
„Porovnávali mne se Savčenkovou, ale já bych takové srovnání nedělala. Na rozdíl od ní netrpím rusofobií. Vždyť jsem rusky píšící básnířka na Ukrajině. V roce 2016 mi zavřeli poslední možnost vysílat z ukrajinského portálu. Označila jsem moc, která na Ukrajině vládne, a také jsem rozpracovala její základní příznaky. Nejdůležitější z těch příznaků je reklamní paměť. Začne se nám nutit ideologie několika západních oblastí a je nám předkládána jako celoukrajinská. Jestliže nepokládáte za hrdiny účastníky organizace nezávislosti Ukrajiny, tak to znamená, že jste zrádci. Existuje nejen cenzura shora, prosazovaná mocenskými orgány, ale také horizontální autocenzura. Stanete se předmětem totálního ovládání, v němž každý veřejný výrok nebo vyjádření se může stát cílem pro veřejnou štvanici,“ uvedla.
A pokračovala: „Před několika dny došlo ke dvěma útokům ukrajinských neonacistů na ruské kulturní středisko a velvyslanectví Ruské federace. Policie neposkytla tomu středisku žádnou podporu a odmítla je chránit. Druhý útok byl na divadlo, kde se hrají představení v ruštině. Zdůrazňuji, že jsou to představení pacifistická a nepolitická. Oficiální ‚proevropská‘ propaganda takovým sentimentálním moralizováním retušuje zločiny. Na Ukrajině není volba, není pluralismus. Uctívači neonacismu s příslušnými hákovými kříži vytvářejí pouliční trestná komanda – nebo je to dokonce státní, pomyslně ‚proevropský patriotismus‘, který zamlčuje pravdu, využívá vybičování situace a hledá po celé zemi neviditelného nepřítele... Teď žiju víceméně na cestách mezi Ruskem a Ukrajinou. V Rusku jsem cílem útoků extrémních radikálů za svou minulost – a na Ukrajině za svou současnost,“ posteskla si na závěr svého vstupního bloku.
Psali jsme:
_635590124574815476.jpg&id=69360)
Revoluce důstojnosti po ukrajinsku: drancování, vypalování
„Mám předky, kteří pocházeli z dnešního Česka. Za Rakouska-Uherska byli přemístěni do města Polonia, dříve Stanislaw, dnes Ivanofrankovsk, kde žili moji předkové. Moc mě těší, že zde mohu říci vše, co už na Ukrajině říkat nemůžu,“ uvedl se Ruslan Kocaba.
„Nejdříve jsem jako novinář pracoval na Majdanu a natáčel jsem Euromajdan i Antimajdan. Snažím se být objektivní, nestranný, ale nebudu tajit to, že jsem spíše sympatizoval s Euromajdanem. Na Majdanu 18. až 19. února jsem pochopil, že dřívější Ukrajina již být nemůže. Neustále jsme říkali, že Ukrajina je jediné území na celém postsovětském prostoru, kde se nekonaly vojenské akce, a byli jsme na to velmi hrdí. Práci však udělaly různé fondy a nadace, které se snažily lidi rozeštvávat a rozněcovat. Když jsem ukončil své natáčení na Majdanu a mezitím začaly ozbrojené akce, nejprve na Krymu a potom v Donbase, tak jsem požádal svého hlavního producenta, aby mne vyslal na služební cestu. Ta se konala v polovině března 2014, a to do Luhanské oblasti, do místa, kde byl rozmístěn dobrovolnický prapor Ajdar. Bylo to stadium konfliktu, v němž – alespoň tak se domnívám – bylo ještě možné jej zastavit politickými prostředky. Viděl jsem, jak se v Ivanofrankovsku dělala takzvaná ‚revoluce důstojnosti‘, jak se tomu říkalo. Viděl jsem, jak byly ničeny a drancovány veřejné budovy v Ivanofrankovsku, jak dav útočil na služebnu SBU i na služebnu běžné policie a zmocňoval se jejich zbrojnic. Z nějakého důvodu se těmto lidem, kteří dělali státní převrat, dosud říká hrdinové revoluce důstojnosti,“ šokoval mnohé přítomné host.
„Lidem, kteří v zásadě dělali totéž, jenže v jiné části Ukrajiny, v Luhansku a v Doněcku, potažmo v jejich oblastech, tedy že vypalovali, drancovali a ničili státní budovy a instituce, tito lidé nejsou označováni za hrdiny, ale za teroristy. Jsou to přesně čtyři roky od pohřbu takzvané ‚nebeské stovky‘, lidí, kteří zahynuli v Kyjevě. Právě před čtyřmi lety se konaly náboženské obřady, panychida a ti lidé byli slavnostně pohřbíváni. Když se konaly přesně takové pohřby v Doněcku a v Luhansku, z Kyjeva nezazněl ani projev křesťanského soucitu. Lidé, kteří se dopustili trestných činů na Majdanu, byli osvobozeni, zbaveni odpovědnosti takzvanou všeobecnou amnestií. Druhá část Ukrajiny byla označena za bandity. Za čtyři roky se bohužel rétorika nezměnila,“ uvedl Ruslan Kocaba.
Válka rovná se byznys
„Po své služební cestě k praporu Ajdar jsem se v květnu 2014 vypravil na opačnou stranu, jak to vyžadují kánony žurnalistiky. Zásady objektivní novinařiny říkají, že novinář v případě konfliktu má představit oba názory a eventuálně ještě názor nějakého odborníka. Když jsem tedy přijel ke štábu Luhanské lidové republiky, který sídlil v hlavní správní budově Luhanska, tak jsem tam spatřil stejné barikády jako v Ivanofrankovsku, a stejné ozbrojence. Jenom s tím rozdílem, že v Ivanofrankovsku měli stuhy žluto-modré a tady byly svatojiřské. Byl jsem první novinář z hlavního města, který tam byl akreditován. Poctivě a objektivně jsem líčil všechno, co jsem viděl na obou stranách, protože jsem byl akreditován jak bezpečnostní ukrajinskou službou SBU, tak těmi dvěma republikami, Doněckou a Luhanskou. Viděl jsem všechny hrůzy války, a když jsem zjistil, že se válka proměňuje v byznysový projekt, tak jsem vystoupil s otevřeným prohlášením na internetu. Pak jsem si pobyl 524 dnů ve vyšetřovací vazbě,“ seznámil přítomné ukrajinský novinář.
Vítkovice, Donbas – a Bakala!
Lubomír Zaorálek pak vysvětlil důvod své přítomnosti: „Byl jsem pozván, abych oponoval. První strana New York Times začíná velkým článkem o Ukrajině a ten článek se jmenuje ‚Válka, která se stala byznysovým projektem‘. Ten článek je podobně tvrdý, jako to, co jsme tu dnes slyšeli, píše se tam o rozsáhlé korupci v ozbrojených složkách, o tom, že se sice podařilo zregulovat energetiku a možná se v něčem snížila korupce, ale jak se zdá, tak se přesunula do armády,“ uvedl na začátek.
Poté zhodnotil své působení na ministerstvu: „Co se týče Ukrajiny, tak jsem spočítal, že jsem tam byl v jednom roce dokonce devětkrát. Takže jsem se tamní situací za čtyři roky zabýval poměrně hodně. Málokteré jiné zemi jsem se musel věnovat tak, jako Ukrajině. Byl jsem tam dokonce předtím, než vypukl Majdan, a dovolím si říci jednu osobní zkušenost, a to mi nedá. Navštívil jsem Donbas velice krátce předtím, než to tam ‚vybuchlo‘. Ten den, kdy jsem byl v Doněcku, tak to tam ‚bylo na spadnutí‘ a začalo se to tam mlít skoro za pár hodin poté, co jsem odjel. Já jsem z Ostravska, to jsou také doly a hutě, to je určitá podobnost. Dokonce tam byla družba mezi Vítkovicemi a Novou hutí a mezi Donbasem. Byla to pro mne nepředstavitelně bezútěšná část Ukrajiny. Já bych to nazval exploatace přírody a exploatace lidí. To, co na Ostravsku bylo v náznaku, tak na Donbase bylo v rozsahu, jaký jsem si neuměl ani představit. Nepředstavitelně tvrdé poměry, a co mě jako člověka děsí, taková neúcta k lidskému životu...“
„Bakalovy poměry jsou také nepředstavitelně tvrdé!!“ vykřikl kdosi z davu.
„Ano, tak udělejme nějakou příští debatu o Ostravsku... Ale dneska je to Donbas...“ snažil se urovnat situaci sociálnědemokratický exministr a bývalý volební lídr.
Moskva, či Brusel? A něco o špeku…
„Proč Majdan vůbec byl? Když jsem byl předsedou Sněmovny, tak mě navštěvovali ukrajinští politici, oni se o debatu s námi velice zajímali, a říkali nám, že oni jako Ukrajina chtějí do NATO a do EU,“ zavzpomínal na další období své kariéry Zaorálek. „Poměrně rychle při těch setkáních jsem pochopil, že tak jako jezdí do Prahy, tak také jezdí do Moskvy. A ti ukrajinští politici vlastně hráli hru – vstupujeme do Evropské unie, o tom mluvme v Bruselu nebo v Praze – a vstupujeme do euroasijské ekonomické unie, o tom mluvme, pokud jsme v Moskvě. A připadalo jim, že je výhodné, že přistupují zároveň do obou uskupení. Že vlastně hrají hru jak s Moskvou, tak s Bruselem. Nebylo tak těžké to prokouknout a už tehdy jsem upozorňoval, že tato ukrajinská politika se mi nelíbí. Prostě politika, která se snažila vytěžit z obou center maximum. Jenomže tato politika přišla do krize v okamžiku, kdy z Bruselu zaznělo, že si budou muset vybrat, rozhodnout se. Stejně tak se museli rozhodnout v Arménii. Najednou jim v Moskvě řekli – a teď stop! Teď si musíte vybrat – Moskvu, nebo Brusel.“
A Zaorálek pokračoval: „Ale situace byla taková, že když si to Janukovič v hlavě přebíral, tak si uvědomil, že to, co nabízí EU, je výhodné ze střednědobého hlediska a neprojeví se to rychle... Takže se rozhodl, že udělá stop a že asociační dohodu s EU nepřijme. A protože celou dobu vykládal veřejnosti na Ukrajině, že jdou do Evropy a že je to obrovská šance, tak ve veřejnosti – která si už na to zvykla, že jde přece do Evropy, a slibovala si od toho něco – vyvolal očekávání. A Štefan Füle to ví,“ vzpomněl na bývalého eurokomiseře pro rozšíření EU. „Že se skočilo jakoby na špek toho ukrajinského vábení. Dokonce jsem to řekl mnohokrát, že to pokládám za špatné hodnocení situace. To je podle mě to, co, velmi zjednodušeně, vyvolalo Majdan. Ta obrovská očekávání jsou podle mne odpověď na to, že je takové zklamání.“
Nezabiješ (?)
„Chtěla bych na to reagovat,“ ozvala se drobná, ale hlasitá Bilčenková. „Pro Ukrajinu není důležité otevření dalšího amerického vlivového kanálu v podobě protikorupčního soudu. Je nutné zastavit občanskou válku, kde sdílejí své zájmy Rusko a Amerika. Občané s ukrajinskými doklady zabíjejí občany také s ukrajinskými doklady kvůli orientaci buď na Západ, nebo na Rusko. Takže stavět otázku jako buď Moskva, nebo Washington, to považuji za nesprávné. Mým zájmem je, aby chlapec jménem Váňa nezabíjel jiného chlapce jménem Ivanko!“ uvedla za mohutného potlesku přítomných a výkřiků „bravo“!
A Kocaba na to: „Poté, co jsem vyšel z vězení, jsem byl čtyřikrát v Bruselu a jednou ve Štrasburku. Také jsem promluvil v Bundestagu. Všude evropští diplomaté vážně a zničeně pokyvovali hlavami a říkali, že jsou velmi znepokojeni. Byli hluboce znepokojeni, když viděli, jak původně naprosto mírumilovný protest přerostl v krvavou konfrontaci. Neříkali ale to hlavní, že Majdan znamenal: ‚Porošenko je čubčí syn, ale náš‘!“ A nechyběl potlesk z pléna.
Psali jsme:
Proamerický, proruský...
Schneider pak připomněl, že do roku 2014 byla Ukrajina podle ústavy neutrálním státem. „Domnívám se, že ona pozice mezi Západem a Východem nebyla ničím špatným, ale logickým – a naopak jednání o vstupu do NATO bylo v rozporu s ústavou.“ Novinář odpověděl: „ Ano, podle ústavy má být Ukrajina zemí ‚mimoblokovou‘. Ale tak to bylo de jure. Jinak na Ukrajině bylo přitom ruské vojenské námořnictvo, ale to nikomu nevadilo. Kravčuk byl proamerický, Kučma proruský, Juščenko proamerický, Janukovič spíše proruský. Ale měli dost rozumu na to, aby nerozdělovali lid tak, aby lid vzal zbraň do rukou.“
Kdo střílel?
„Řeklo se původně, že Janukovič nechal střílet do lidí na Majdanu, ale pak se objevilo svědectví a dokonce jsou na webu faksimile o třech gruzínských ostřelovačích. Jsou nějaká nová fakta?“ dotázal se hostů Jan Schneider.
„Dělal jsem vlastní novinářské šetření, jehož výsledky jsou na youtube a také jsem to prezentoval v Bruselu a v Evropském parlamentu ve Štrasburku,“ odpověděl Kocaba. „Tam je jasně ukázáno, že účastníci mítinku byli také zasahováni zezadu. Z oken konzervatoře se střílelo také po příslušnících policie. Právě to, že zahynulo pět příslušníků speciální jednotky Berkut, vyprovokovalo další události a ten krvavý masakr, ve kterém zahynula ta pověstná ‚nebeská stovka‘. Ukrajinský mladý poslanec Porosjuk řekl, že dosud není připraven na to, aby se dozvěděl, jak to s tou tragédií bylo. Probíhá i trestní stíhání. Jeden z těch stíhaných je v současné době předsedou ivanofrankovské oblastní rady. Jmenuje se Alexander Syč. U něho doma i v práci byly provedeny domovní prohlídky a byly mu zabaveny informační nosiče v souvislosti se zjišťováním neznámých střelců z Majdanu. Skutečnou pravdu se zřejmě dozvíme, až když se změní moc, protože za této vládnoucí moci je výhodné držet pravdu ‚na udičkách‘,“ zdůraznil smutně Ruslan Kocaba.
Když tyjí vlastně všichni...
Profesorka Bilčenko opáčila: „Radikálové se nám přiznávali, že nosili na Majdan zbraně. Také jsme prováděli vyměřování podle stromů na hlavní ulici a úřady pak ty stromy daly pokácet. V té takzvané ‚nebeské stovce‘ zahynul také přítel naší rodiny. Byl to rusky mluvící člověk, který přišel na Majdan jen jednou. Byl raněn na území, které měl pod kontrolou Majdan, nikoliv Berkut, a uhořel v Domě odborů. Za nějakou dobu začal hořet Dům odborů v Oděse. Jako kulturní analytička musím opakovat, že se opakují tytéž náměty obětování.“
Zaorálek se neudržel: „Prezident Janukovič jako oligarcha, který z té země tyl, prostě situaci nezvládl. Rád bych komentoval to, že tady bylo řečeno, že na Donbase nejsou ruští vojáci, že jsou tam pouze dobrovolníci. Tak jsou tam dobrovolníci, ale dobře placení, a těch je osm nebo devět tisíc, jak jsem se tím zabýval, a dokonce jsme měli přesně napsané, kteří ruští poměrně známí a vysocí důstojníci těmto dobrovolníkům velí. Ona se těžko spravuje země, pokud vám do ní někdo takto pouští zbraně a zároveň velice zkušené, profesionální vojáky. Dnes můžeme soudit Porošenka, že to také moc nezvládá, jeho preference před volbami, které budou za rok, nejsou moc vysoké. Paní Tymošenková má preference vyšší o dvě procenta, prostě ta politika nesklízí úspěchy ani po čtyřech letech.“
Zaorálek „v akci“
Poté ale nadzvedl řadu přítomných Ukrajinců, především žen: „A řekl bych něco pozitivního: Na Ukrajině jsou oblasti, ve kterých důvěra existuje. Je tam velká důvěra vůči pravoslavné církvi, je tam velká důvěra vůči občanskému sektoru. Nadace si tam uchovávají mimořádně vysokou podporu, a je tam i důvěra v armádu – zatímco politika má podporu velice nízkou. Přece jen tam jsou segmenty života, ve které lidé důvěru mají. Je to těžká cesta Ukrajiny a já si myslím, že nás musí zajímat, jak Ukrajina dopadne.“
„Měli bychom méně poslouchat lháře politiky,“ zpražil ho za smíchu i potlesku Kocaba. „Jako válečný korespondent, který projel celou linii fronty z jedné i druhé strany, mohu říct, že jsem tam neviděl pravidelná ruská vojska. Všichni, kdo byli kdysi ‚na vojně‘, vědí, že když se rozvine pluk, musí být někde nějaká zabezpečovací rota, marodka, léčebná část, kuchyně, prostě mnoho automobilových kolon,“ zdůraznil za potlesku v sále. „V naší době, kdy se z družice dají přečíst nápisy na krabičce cigaret, nelze utajit takovéto jednotky, jak o tom mluví prolhaný prezident Porošenko. Kdo věří Porošenkovi, ten si neváží sám sebe. Bylo to také jasně vidět při jeho nedávném vystoupení v Mnichově (na bezpečnostní konferenci – pozn.autora), kdy při jeho projevu v sále byli jenom pracovníci ukrajinského velvyslanectví,“ poznamenal významně novinář za potlesku přítomných. „Chci být objektivní, takže řeknu – ano, viděl jsem mnoho Rusů pocházejících z Ruska, a byli to většinou záložáci. V zásadě ruští nacionalisté nebo ruští komunisté. Prostě ruští žoldnéři, kteří neuměli nic jiného, než zabíjet. Ale bohužel, interview neposkytovali...“
„Na druhé straně jsou také,“ poznamenal k ruským vojákům za odporujícího křiku v sále exministr. „Kdo je platí?“ „Jéžíšmarjá...“ vyjekl muž v zadní části sálu a chytal se za hlavu.
Psali jsme:
Ideál krajkových kalhotek
„Někteří ruští dobrovolníci poskytli interview mně,“ reagovala profesorka. „Měla jsem takový příběh s dvěma žoldnéři z jedné i druhé strany. Chodili do jedné školy. Po dvaceti letech se domluvili na sociální síti a ujasnili si, že po sobě vzájemně stříleli. Co si myslíte, co je spojovalo? Oba před bojem poslouchali ruský rock.A měli rádi stejného zpěváka, Ševčuka DDT. Proč lidé, kteří kdysi chodili do stejné školy, kteří mají stejnou kulturní tradici a čtou stejné básníky, proti sobě bojují kvůli ideálu krajkových kalhotek...? Na vlastním příkladu mohu ukázat, jak funguje identita, když chce zabránit kontaktu. První literární cenu jsem získala v Doněcku. Literární školu jsem navštěvovala v St. Petěrsburgu. Přednáším buddhismus a evropskou postmodernu. A byla jsem pokřtěna jako pravoslavná a také jsem měla svatbu v ruském kostele. Podobám se snad schizofrenikům, u kterých nastal rozklad osobnosti? Toto z Ukrajinců dělá propaganda,“ konstatovala za potlesku básnířka.
Poněkud zvláštní demokracie…
„Rusko je tak trochu moje téma. Vidím, že je v počátečním stádiu budoucího ‚majdanu‘,“ zaprognózovala ukrajinská profesorka. „V Rusku fungují dvě síly, které se zdají jako protichůdné – liberálové a nacionalisté. Avšak obě tyto síly mluví o jednom. O minimalizaci ztrát Ruska ve vnějších směrech. Kdo hlásí bojovníkům na Donbasu nějaké informace? Právě tyto síly nemají zájem na tom, aby se vyskytly nějaké mírové síly mezi proukrajinskými a proruskými prvky. Na Ukrajině se vytváří obraz drakonického Ruska, což neodpovídá skutečnosti. Já jsem tam na rozdíl od amerických přátel byla mockrát. Rusové prý vytvářejí obraz fanatické, prý zešílené Ukrajiny. To také neodpovídá skutečnosti. Pro koho je výhodné uvádět nás do sporu? Podle zásady rozděl a panuj. Pokud jde o ruské liberály, před půldruhým rokem jsem měla diskusi s lidmi, kteří byli na kyjevském náměstí. Dlouho jsem měla tendenci jim věřit. Pak jsem se dozvěděla odpověď na mou otázku ohledně žhářského útoku v Oděse – že tam nebyli lidé, ale kolaboranti. A to je vzorec světové demokracie?“
Tahanice o juntu
Zaorálek poté četl písemné dotazy a připomínky. „Na očekávání hrál s Ukrajinci Brusel, ne Janukovič. Vím, že se tomu bráníte, ale rád bych vás přesvědčil, že to tak není,“ odpovídal a vysvětloval exministr, ale nenacházel souhlasný ohlas auditoria. „Janukovičovi šlo o ty prachy, byl to oligarcha, Evropa, to jsou peníze. On opravdu ‚hrál‘ na tu Evropu. Oni chtěli do Evropy, protože tam viděli zdroje. Nebraňte se tomu, tak to bylo!“ Nesouhlasný šum v sále by bylo slyšet i venku...
„Proč Západ nedokázal dosáhnout dohodu mezi oběma stranami sporu a v podstatě akceptoval převrat kyjevské junty?“ přečetl exministr další otázku Zaorálek a hned se ohradil: „Jenom vám připomenu, že v těch dnech, kdy se tam střílelo, odjelo do Kyjeva trio – německý ministr Steinmaier, Francouz Fabius a polský ministr Sikorski – a ti se měli pokusit smířit ten Majdan s Janukovičem. To byla jejich mise. Takže Evropa se chovala dost krotce. Ona se snažila zabránit tomu, aby to eskalovalo, a dokonce se snažila o jakousi dohodu mezi Janukovičovou administrativou a nespokojenci. Ale oni už nebyli schopni, protože se s nimi nikdo nebavil.“
A pak se Zaorálek rozparádil ohledně slova „junta“: „Nezlobte se – ty slovníky jsou nebezpečné. Já jsem na Majdanu byl, i když se to tam mlelo. Bylo to tam složité, ale nezlobte, junta to nebyla. Celou noc jsem tam mluvil se spoustou lidí, kteří mi připomínali atmosféru sametové revoluce v Praze…“ A opět šum v sále. „Ti lidé věřili tomu, co dělali, a byli přesvědčeni, že budou budovat lepší Ukrajinu. To nebyla žádná vojenská junta. Občanský sektor je tam mimořádně silný. Já skoro neznám zemi, kde by byl silnější než na Ukrajině. Oni se tam skutečně snaží... Jsou tam skutečně lidé, kteří věří, že Evropa je pro ně šance. Těch lidí jsou skutečně spousty, to jsem očitý svědek a můžete mi věřit. Když jste řekl – nevěřte politikům –, tak já vám nelžu,“ snažil se přesvědčit nepřesvědčitelné.
Drakonický trest za dvě slova
„Já jsem strávila na Majdanu čas od prvního do posledního dne,“ neudržela se profesorka. „Upozorňuji, že nebezpečná jsou jakákoliv přehánění. Dokud tam nepřišli nacionalisté, podle rad amerických poradců za lhostejného mlčení Evropy. Nemám ráda, když se vina přehazuje z jedné strany na druhou,“ konstatovala za potlesku.
„Můj otec byl prostý člověk, měl středoškolské vzdělání, ale řekl mi takovou větu: ‚Čím častěji se splachuje záchod, tím čistější je vzduch‘,“ glosoval zas Kocaba.
A Jan Schneider si přisadil: „Na Ukrajině je navržen zákon, podle kterého – kdo řekne, že na východní Ukrajině probíhá občanská válka a nikoliv ruská agrese, tak dostane pět let. Ten zákon ještě neprošel, ale prý ´má šanci´.“
„Nejvíce ze všeho je namístě termín občanská válka,“ zdůraznil novinář. Ukrajina v ní podle něj není subjektem, ale objektem geopolitiky. „Porošenko není samostatný prezident. Základní kostru Pravého sektoru tvořili lidé ze skupiny avanturistů, kteří bojovali v Čečensku proti Rusku a pak v Podněstří spolu s Rusy bojovali proti Moldavanům. A ti skutečně vytvořili základní strukturu Pravého sektoru. Nejvýznačnější z nich byl Saško Bílij, který byl ubit při snaze o jeho zadržení. Po jeho zabití už moc zcela ztratila monopol na násilí. Každý, kdo má samopal a potvrzení, že se zúčastnil bojových akcí, může dělat cokoliv a je mu doživotně odpuštěno. A právě tito lidé dělali pogromy uprostřed Kyjeva a pracovali tím pro záběry Rossija Today. Říkám jim neonacisté a oni dělají všechno pro to, aby zdiskreditovali Ukrajince jako mírumilovný národ.
Potvrzení za všechny prachy
Propaganda podle Bilčenkové vytváří dojem, že Ukrajina postoupila a vzdálila se zaostalému Východu. To je podle ní mýtus. Schneider pak měl připomínku k držení zbraní a k beztrestnosti, jak o tom hovořil ukrajinský novinář. Kocaba to rozhodně odsouhlasil: „Potvrzuji, že lidé, kteří mají toto potvrzení o účasti ve válce, jsou nedotknutelní pro ukrajinské soudní orgány. To jsem zažil několikrát, kdy na mne zaútočili uprostřed Kyjeva neonacisté, když jsem vykonával svoji novinářskou práci. Jako zákona dbalý občan, který svými daněmi vyživuje policii, jsem podával oznámení o těchto napadeních a poskytoval jsem jim audiovizuální i fotografický materiál jako důkazy. Z policie ani nezavolali, všechna moje oznámení ignorovali. Řekli mi – my je známe, ale oni mají průkazy potvrzující, že se zúčastnili bojových akcí a jsou vedeni jako příslušníci Národní gardy.“
Co bude dál…
Poslední slova, která jsme na téměř tříhodinové debatě slyšeli, byla od ukrajinské básnířky a profesorky. „Levicoví studenti, kteří se vymkli kontrole liberálů, rozvrátili a vytloukli feministický klub studentů. Za jásání spálili vlajku EU. Proevropsky orientované vedení dané vysoké školy nad tím zamhouřilo oči, aby se nedotklo vlastenců. Po této příhodě moji studenti ztratili veškeré iluze nejen o těch národovcích, ale i o evropském směrování Ukrajiny. Starý sovětský byrokratismus je přebarvený na modrožlutou barvu dnešního vlastenectví. Divoký, ničím nekontrolovaný kapitalismus se zcela nekontrolovaným trhem a oligarchickými způsoby a sklony. Takže studenti nejradši ‚prásknou do bot‘ a odklidí se někam do Polska nebo do Česka. A nechceme být zemědělským přívěskem Ameriky a nechceme, aby se na našem území pěstovala řepka,“ rozesmála přítomné Jevgenija Bilčřenková, za což si zasloužila dlouhotrvající potlesk.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
