O rozdělení státu rozhodly reprezentanti vítězných politických stran vzešlých z voleb 4.–6. června 1992 (Občanská demokratická strana a Hnutí za demokratické Slovensko, ODS a HZDS), i když tyto strany neměly rozdělení ve svém volebním programu.
Rychlík k tomu dodává, že ve skutečnosti každý sociálně dotvořený národ vlastní dynamikou směřuje k samostatnému národnímu státu, byť to nemusí být na první pohled patrné a sami příslušníci tohoto národa si to ani nemusejí uvědomovat. „To platilo samozřejmě i pro slovenský národ,“ dodává s tím, že „všechny mnohonárodnostní státy jsou nestabilní a rozpadají se; federace není trvalým řešením národnostních problémů, protože vytváří dva druhy národů“.
Češi se podle historika ztotožnili v roce 1918 s Československem jako se svým státem, protože to byl skutečně v podstatě český stát rozšířený směrem na východ. Většina Slováků měla ale na Československo od počátku jiný pohled: neměl to být společný stát ve smyslu jeden stát, ale společný stát ve smyslu unie dvou států. „Čechům ztotožňování pojmů československý a český nevadilo. Slovákům ano, a to velmi,“ upozorňuje Rychlík.
Rozpadu Československa mohl zabránit vznik dostatečně silné společné československé identity, to se ale nestalo, chyběla idea, která by mohla držet Čechy a Slováky pohromadě. „Společná československá identita byla i po více než sedmi desetiletích společného státního života velmi slabá,“ říká Rychlík, že Češi nepřebrali ze slovenské kultury prakticky nic a ze slovenských dějin neznali už vůbec nic. To, že Češi nadřazeně mluvili o Slovácích jako „mladších bratrech“, podle něj lezlo Slovákům na nervy.
Situaci tak podle Rychlíka dobře vystihl v roce 1990 předseda Slovenské národní strany Jozef Prokeš, když řekl: „Proč by Češi a Slováci měli žít v jednom státě, když mohou mít každý svůj?“
Ve veřejnosti se dodnes udržela představa, že většina obyvatel v obou republikách si přála žít ve společném státě.
„Na první pohled tomu tak skutečně bylo: průzkum veřejného mínění v roce 1990 zjistil, že 46,7 % dotázaných v ČR a 53,8 % v SR je pro ‚autentickou federaci‘, 34,1 % v ČR a 21,4 % v SR je pro stávající model federace, 6,7 % v ČR a 9,7 % v SR je pro konfederaci a 5,3 % v ČR a 9,6 % v SR pro dva samostatné státy. Tato čísla mají ale malou vypovídací hodnotu, protože co to je ‚autentická federace‘? Byl to pojem stejně plastický a vágní jako výraz ‚společný stát‘.
Cítíte se ohroženi aktivitami vedení Ruské federace?Anketa
Z předešlého vysvětlení je nyní i zřejmé, proč se neuskutečnilo referendum, o kterém se skutečně uvažovalo, uvádí Rychlík a dodává: „Při zformulování otázky tak, aby na ni bylo možné odpovědět jednoznačně ‚ano – ne‘, se ukázal neřešitelný problém, protože poslanci velmi rychle zjistili, že nejsou schopni takovouto otázku zformulovat tak, aby výsledek k něčemu byl. Na prostou otázku ‚jste pro společný stát?‘ by totiž sice nepochybně dostali v obou republikách kladnou odpověď, ale tím by nebyla vyřešena otázka, jak tedy vlastně má státoprávní uspořádání vypadat,“ vysvětluje, proč otázku se zformulovat nepodařilo a referendum vypsáno nebylo.
Pro další osud Československa byly klíčové výsledky voleb 5. a 6. června 1992. Favoritem voleb v České republice se stala ODS Václava Klause, která ve státoprávní oblasti vystupovala s heslem: buď funkční federace, anebo pokojné rozdělení Československa na dva zcela samostatné státy,“ dodává.
Po československých parlamentních volbách v červnu 1992 tak bylo jasné, že zdlouhavé vyjednávání o budoucnosti společného státu nabere jiný směr. Předsedové vítězných stran Václav Klaus (ODS) a Vladimír Mečiar (HZDS) se tenkrát shodli, že jejich představy o budoucnosti společného státu jsou neslučitelné. Výsledkem jednání byla devítibodová politická dohoda mezi HZDS a ODS, se kterou v sobotu 20. června předstoupili Václav Klaus a Vladimír Mečiar před shromážděné novináře se společným prohlášením, jehož bod č. 3 hovořil doslova o „ústavním rozdělení současného státu“.
Rychlík zdůrazňuje, že rozhodnuto o rozdělení ČSFR bylo už v červnu, a nikoliv až na druhém jednání 26. srpna 1992, kdy se Klaus a Mečiar sešli v brněnské vile Tugendhat, aby oficiálně oznámili rozdělení československého státu. „Pokud jde o referendum, nemělo už v této situaci smysl. Rozhodování se totiž přeneslo na republikové vlády a stát se postupně vlastní dynamikou rozpadal,“ podotýká historik.
„Vnímáme-li stát jako funkční organismus, a nikoliv jen jako právní subjekt, pak je třeba říci, že reálně zaniklo Československo už na konci léta 1992. Ústavní zákon o zániku ČSFR, schválený Federálním shromážděním 25. listopadu 1992 nejtěsnější možnou většinou, vlastně jen kodifikoval faktický stav. Státy přicházejí a odcházejí.
V roce 1918 vzniklo, protože se Češi a Slováci vzájemně potřebovali. Češi, zesílení početně o Slováky, mohli lépe vzdorovat německému tlaku a Slovensku jim nadto poskytlo koridor z německého obklíčení. Slováci potřebovali českou pomoc, aby se mohli vzepřít maďarskému tlaku a aby se zcela dotvořili jako svébytný národ. V roce 1992 už Československo, ani Češi, ani Slováci nutně k životu nepotřebovali. Splnilo svou úlohu a odešlo do historie,“ shrnuje závěrem historik Jan Rychlík.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: nab
