O rozdělení státu rozhodly reprezentanti vítězných politických stran vzešlých z voleb 4.–6. června 1992 (Občanská demokratická strana a Hnutí za demokratické Slovensko, ODS a HZDS), i když tyto strany neměly rozdělení ve svém volebním programu.

Rychlík k tomu dodává, že ve skutečnosti každý sociálně dotvořený národ vlastní dynamikou směřuje k samostatnému národnímu státu, byť to nemusí být na první pohled patrné a sami příslušníci tohoto národa si to ani nemusejí uvědomovat. „To platilo samozřejmě i pro slovenský národ,“ dodává s tím, že „všechny mnohonárodnostní státy jsou nestabilní a rozpadají se; federace není trvalým řešením národnostních problémů, protože vytváří dva druhy národů“.

Češi se podle historika ztotožnili v roce 1918 s Československem jako se svým státem, protože to byl skutečně v podstatě český stát rozšířený směrem na východ. Většina Slováků měla ale na Československo od počátku jiný pohled: neměl to být společný stát ve smyslu jeden stát, ale společný stát ve smyslu unie dvou států. „Čechům ztotožňování pojmů československý a český nevadilo. Slovákům ano, a to velmi,“ upozorňuje Rychlík.

Rozpadu Československa mohl zabránit vznik dostatečně silné společné československé identity, to se ale nestalo, chyběla idea, která by mohla držet Čechy a Slováky pohromadě. „Společná československá identita byla i po více než sedmi desetiletích společného státního života velmi slabá,“ říká Rychlík, že Češi nepřebrali ze slovenské kultury prakticky nic a ze slovenských dějin neznali už vůbec nic. To, že Češi nadřazeně mluvili o Slovácích jako „mladších bratrech“, podle něj lezlo Slovákům na nervy.

Situaci tak podle Rychlíka dobře vystihl v roce 1990 předseda Slovenské národní strany Jozef Prokeš, když řekl: „Proč by Češi a Slováci měli žít v jednom státě, když mohou mít každý svůj?“