Až do června 1968 Miloš Jakeš podporoval Alexandra Dubčeka, a díky tomu se stal předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise. Pak však odjel na 14 dní na dovolenou do SSSR a tam na celé „Pražské jaro“ změnil názor. Od té chvíle podporoval Brežněvovo sovětské vedení.

Macháček připomíná jeden moment, který s tím souvisí a který ukazuje Jakeše jako člověka. „Když se vrátil, zavolal svého přítele a pomocníka a řekl mu: „Já se teď budu měnit. Myslím, že ty se mnou nepůjdeš, a proto nic už nesmíš vyřizovat a budeš sem chodit jen tak. Já ti zatím – dokud je čas – najdu místo, kde tě bude možno ulít. Později to už nepůjde.“

Fakt, že se dokázal zodpovědně postarat o své spolupracovníky, i když se s nimi názorově rozešel, jej prý výrazně odlišuje třeba od Gustáva Husáka.

Jeho hodnocení politické je třeba začít už v časech Jakešova dospívání. Absolvent Baťovy školy práce po celý život zůstal „baťováckým robotem“, ukázněným zaměstnancem, stojícím za svým šéfem. Je ironií dějin, že právě takový člověk se dostal k moci v časech nejdramatičtějších změn.

Macháček vzpomíná, že se s tím vyrovnával obtížně až do konce života. On sám si k němu jako historik a autor oceňované knihy o Gustávu Husákovi našel cestu, pomohlo mu i to, že jeho dědeček taktéž pracoval u Bati. Díky tomu získal od Jakeše řadu osobních svědectví.

Macháček mu vyšel vstříc v tom, že přes své kontakty v moskevských archivech sehnal Jakešovi spis, který na něj vedli Sověti. Neobešlo se to, podobně jako třeba dokument Milda, bez legračních historek se samorostlým důchodcem Jakešem.

„Kvůli právnímu ověření pro archiv jsme loni také podnikli návštěvu notáře. Taxík tenkrát skoro 96letý Jakeš odmítl s tím, že je to zbytečné a pojedeme tramvají. U notáře se naskytla až groteskní situace, když postarší notářka zachovala profesionálně klidnou tvář a ptala se bývalého genseka na jméno a zda ví, co podepisuje apod. Možná ale jen špatně viděla, protože si vzápětí nechala ode mne předčítat údaje z našich dokladů. Miloš Jakeš zase špatně slyšel, tak jsem mu tlumočil notářské dotazy. Nakonec jsme to úspěšně zvládli a já se pak několikrát ujistil, zda ho nemám doprovodit domů. On že ne, že to v pohodě zvládne sám a že stejně ještě musí koupit rozdvojku či co a ať dám pak vědět, jak jsem v Moskvě pořídil,“ vzpomínal historik.

V Moskvě se prý dostal k Jakešovu osobnímu spisu o 700 stránkách, ze kterého nyní píše knihu. „Víceméně barvitěji potvrzují obraz disciplinovaného funkcionáře, který na rozdíl od jiných soudruhů příliš nesázel na zákulisní praktiky. I místo generálního tajemníka strany na něho tak nějak zbylo. Holt, když se dva perou (Lubomír Štrougal vs. Vasil Biľak), třetí se směje,“ nabídl Macháček „ochutnávku“ z moskevských zdrojů.

Jakeš mezitím prodělal těžký zápal plic, který poznamenal jeho vitalitu, ale díky tuhému kořínku jej překonal, takže Macháčkovi poté ještě řadu věcí objasnil.

Po jeho úmrtí, o kterém se veřejnost dozvěděla až po úterním pohřbu, zhodnotil jeho osobnost tak, že „zemřel baťovák, který nevěřil na peklo a dožil se požehnaného věku“. Velmi střídmý člověk, který rád chodil pěšky a s výjimkou svých oblíbených švestkových knedlíků se držel zpátky i v jídle. Disciplinovaný v životě i v politice udělal díky své povaze pozoruhodnou kariéru, zahrnující celých čtyřicet let vlády této strany.

Opomíjený je jeho podíl na kolektivizaci venkova v padesátých letech, jakož i to, že původně skutečně podporoval Alexandra Dubčeka, aby o dva roky později svého přítele i statisíce dalších z pozice předsedy stranické kontrolní komise nekompromisně vylučoval.

Jeho svérázné vystupování se stalo vděčným terčem parodií a humoru. V posledních letech mnozí Jakešovy svérázné originality zneužívali k parazitování a natáčeli o Jakešovy nejrůznější senzacechtivé pořady. Jakeš se tomu na druhou stranu nebránil a pozice zvláštní „veřejné celebrity“ jej spíše těšila.

Na prvním místě jakešovské „hitparády“ samozřejmě bylo jeho vystoupení na Červeném hrádku v létě 1989. Macháček ale nabídl na toto „dílo“ trochu jiný pohled: „Uvízlo mi vyprávění brněnského politologa Lubomíra Kopečka, který svým vysokoškolským studentům narozeným okolo r. 2000 bez legendy pustil záznam známého vystoupení Miloše Jakeše z Červeného Hrádku s tím, co si o tom studenti myslí. Odpovědi byly ve smyslu: To je asi nějaký reformní komunista, který by rád napravil poměry a nastolil volnější trh, pravicový komunistický politik apod.“

A tato proměna přivádí Macháčka k myšlence, že „Miloš Jakeš je především symbol našich vlastních představ o minulosti i dnešku“.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.