Především Rusko musí řešit značný demografický problém. Ten trápí řadu zemí, ani Rusko není výjimkou. Počet potomků na jednu ženu je sice srovnatelný s Českou republikou, Rusko však má výrazně vyšší úmrtnost a nižší věk dožití. S tím souvisí i problém poměrně vysokého množství potratů. Demografický propad je navíc navyšován poměrně vysokou emigrací.
Nedávno byla v Rusku publikována oficiální zpráva „Za deset let bude pozdě“, varující, že v roce 2040 může mít Rusko pouhých sto milionů obyvatel. To přináší důsledky například i pro obranyschopnost země, kterou Putinova administrativa považuje za jednu ze svých priorit.
V Rusku se prý píše i o americké knize s provokativním názvem „Co znamená konec Ruska pro Ameriku“, která věští velmi negativní budoucnost Ruska v dnešní podobě. Kniha je zajímavá především shrnutím mnoha statistik ruských expertů. Z nich dovozuje velká rizika současného demografického vývoje v Rusku. Zdůrazňuje společenské problémy jako je rozvodovost, dysfunkční rodiny, vysoký počet potratů, ale i epidemie HIV a drogová závislost.
Celý text Veroniky Sušové-Salminen ZDE
Všechny tyto patologické jevy se ještě rozvinuly za perestrojky a v divokém kapitalismu devadesátých let, navíc v podmínkách podfinancovaných sociálních služeb, zdravotní péče, ale i školství. Kromě prostého úbytku obyvatelstva podle této analýzy dochází v důsledku zmíněných jevů ke kulturním a etnickým změnám ve společnosti.
Tzv. „demografická jáma“ se totiž týká zejména slovanského ruského obyvatelstva. Etnika vyznávající islám, obývající většinou ty nejchudší regiony země, naopak stále přibývají. Nelze přehlédnout ani problémy s integrací cizinců. To vše vytváří velmi nebezpečný potenciál sílícího radikálního islamismu. V tomto kontextu lze prý chápat i zdůrazňování ruských hodnot za současné ukrajinské krize jako součást reakce na tato nebezpečí.
Zásadní geopolitickou otázkou je pro Rusko vztah s Čínou. Obě země sdílejí hranici na Dálném východě, kde se Rusko již desítky let potýká s vylidňováním. Navíc na druhé straně hranice jsou čínské provincie osídleny mnohem hustěji. Vztahy mezi oběma zeměmi navíc rozhodně nejsou ideální a navzdory řadě dohod musí Rusko počítat s Čínou především jako s konkurentem.
S případnými střety na východě má souviset i komplikovaná reforma ruské armády, která se transformuje z velké masové armády na menší, mobilnější a připravené na regionální konflikty. Součástí je nezbytná technologická inovace, která ale znamená dlouhodobé rozpočtové upřednostnění armády před tolik potřebnými investicemi do lidského kapitálu.
Uznávaný anglický historik Alexander Etkind navíc nedávno napsal pro ruské noviny článek nazvaný „Ruská nemoc“. Rusko je podle něj ekonomicky plně závislé na svém nerostném bohatství, což poznamenává všechny vztahy nejen v politice, ale i ve společnosti. Především je díky tomu většina populace závislá na redistribuci bohatství státem. Navíc dochází k „oligarchizaci nerostných zdrojů“, kdy těžbu, a s ní celou ekonomiku, řídí stále menší skupina lidí, navíc provázaná s politickou elitou.
Závislost ekonomiky na těžbě navíc vede k ekonomickým disproporcím. Například řadový zaměstnanec těžební společnosti si na koupi bytu v Moskvě ze svého platu vydělá za osm let, ale zdravotní sestra za let padesát.
Na těžbě závislá ekonomika tak musí investovat především do těžby a ne do lidského kapitálu. Právě tento bludný kruh je prý „ruskou nemocí“. Nyní tím spíše, že před obyvatelstvem musí být upřednostněna bezpečnost země a armáda.
„Přestože putinská konsolidace přinesla řadu pozitivních změn, spojených s `odrazem ode dna`, zdá se být současná situace ruského lidského kapitálu, a tím i ruské společnosti poměrně alarmující, výhledy nejsou příliš optimistické a především, že přes rétoriku Putin Rusko z `ruské nemoci` nevyléčil,“ shrnuje úvahy o současném Rusku politoložka.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
