Jako každou neděli sepsal předseda vlády jakési zhodnocení uplynulých dní, které zveřejnil na sociální síti Facebook. Vzhledem k tomu, že právě dnes slavíme sté narozeniny našeho moderního státu, věnoval se právě tomuto tématu.
Hned na úvod se premiér pochlubil, že se za posledních pár dní sešel s mnoha zahraničními státníky. Hovořil s britskou premiérkou Theresou Mayovou nebo s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Poskytl také rozhovor zahraničním médiím a údajně se vždy snažil zdůrazňovat, že je naše republika skvělá. Stejně tak se prý snažil aktivně řešit důležitá evropská témata a trvat na tom, aby byla Česká republika respektovaným partnerem v rámci EU.
V sobotu se zúčastnil znovuotevření zrekonstruovaného Národního muzea. A v sobotu večer mu prý po tvářích tekly slzy. Stalo se tak na Václavském náměstí v Praze.
„Při videomappingu mi tekly slzy. Dojalo mě to. Národní muzeum je ztělesněním historie našeho národa. Má teď nové ošacení a jsem přesvědčen, že dalších sto let bude skvělá úspěšná doba pro naši zemi,“ napsal Babiš.
Jako premiér prý usiluje o to, aby se naší zemi ekonomicky dařilo. Podle hodnocení mezinárodních agentur jsme prý dnes přibližně na úrovni Belgie. Dnes tedy máme co slavit, ale od zítra bude nutné opět se vrtátit k práci a dál „makat“, jak Babiš s oblibou říká, aby se i v dalším století naší republice dařilo.
„Užijte si dnešní oslavy. Dnešní den. Vyjděte do ulic. Třeba se potkáme na největší vojenské přehlídce naší Armády České republiky na Evropské třídě v Praze. Třeba jinde. Ale pojďte ven a pojďte oslavovat,“ uzavřel Babiš.
Andrej Babiš doslova napsal:
Přeju vám všem krásné a slavnostní nedělní ráno. Ano, jste tady správně, tohle je moje týdenní hlášení, ale nepíšu vám „Čau lidi“. Dnes ne. Dnes to necítím. Dnes je velmi významný den pro nás všechny.
Je 28. října roku 2018.
Sto let naší země.
Za chvíli jedu na Vítkov a pak mě čeká vojenská přehlídka a řada dalších akcí. Přemýšlím o tom týdnu, který dnes vrcholí a vyšlo to naprosto neuvěřitelně. Během jednoho týdne se mi povedlo jednat s britskou premiérkou Theresou Mayovou, francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Musím vám říct, že jsem měl chvílemi pocit, že se mi to zdá. Tohle se snad nepovedlo žádnému českému premiérovi.
Taky jsem dal rozhovory pro britský The Guardian, vyšly rozhovory z minulého týdne pro francouzský Le Monde a polský Dziennik Gazeta Prawna, Deník l'Opinion zase zveřejnil můj článek k příležitosti návštěvy Emmanuela Macrona u nás. Zahraniční novináři si už všimli, že my, naše malá Česká republika, se angažuje v Evropě, promlouváme k evropskému rozpočtu, migraci, dokonce jsme právě teď celoevropským lídrem v boji proti daňovým únikům. A že tvrdě trváme na tom, aby nás větší státy respektovaly. Za tohle všechno bojuji od chvíle, co jsem byl ministr financí.
Když měl náš stát první kulaté výročí, tedy desetileté, řekl Tomáš Garrigue Masaryk ve svém projevu zhruba tohle: Vznikli jsme bojem a udržíme se prací. A taky řekl, že stát musíme nejen udržet, ale dokonale vybudovat. Masaryk dokonce už tehdy, v roce 1928, varoval poslance, že náš obchod, průmysl a vůbec to, jak se nám bude dařit, je závislé na zahraniční politice. Co byla pravda před sto lety, platí dnes dvojnásob. A podle toho jednám.
S britským Guardianem jsem mluvil hlavně o migraci, evropském rozpočtu, brexitu a řekl jsem, že si chceme udržet naši kulturu a hodnoty. To samé jsem zopakoval francouzskému Le Monde, který se mě ptal i na můj vztah s panem prezidentem Emmanuelem Macronem. Oba pocházíme z byznysu, já mluvím francouzsky a mám ve Francii spoustu přátel, což dost ulehčuje komunikaci mezi námi.
V článku pro deník l'Opinion jsem napsal, že Evropa začne skutečně fungovat, až větší státy začnou brát vážně ty menší. A taky, že pokud má Unie znovu získat důvěru evropských občanů, musí zásadně zjednodušit fungování svých institucí a odstranit nepotřebné regulace.
Pro polský deník Dziennik Gazeta Prawna jsem zase otevřel téma Schengenu. Potřebujeme do něj dostat Bulharsko, Chorvatsko a Rumunsko. Vždyť logicky patří do naší „Asterixovy vesnice”, kterou musíme chránit a rozvíjet.
Ještě než k nám do Prahy přiletěla Angela Merkelová a Emmanuel Macron, letěl jsem já do Londýna za premiérkou Theresou Mayovou. Program to byl hrozně náročný, 23 hodin na nohách. Ještě v půl jedné v noci jsem dával rozhovor v letadle.
Je těžké nemít smíšené pocity, když člověk myslí na Británii. V Evropské unii to pro nás byli dobří spojenci. A dlouhodobě jsou náš 4. největší obchodní partner. Teď z unie odchází a taky spousta našich krajanů, kteří v Británii žili a pracovali, se kvůli brexitu vrací domů. Já jsem se ale v byznysu naučil, že každá změna je zároveň příležitost. Takže jsme to zorganizovali tak, abychom se nebavili jen o brexitu, ale taky se potkali s londýnskými bankéři, našimi podnikateli a občany, kteří ve Velké Británii žijí a mají obavy, jak s brexitem.
Samozřejmě, pokud by k tomu došlo, tak máme scénář, jak ochránit zájmy našich občanů a firem v Británii, aby se pro ně nic nezměnilo.
Dosedli jsme na letiště Luton, které určitě spousta z vás zná. Odtud jsme jeli rovnou do Guildhall, 800 let staré gotické radnice City of London, kde má sídlo pan starosta Charles Bowman. Na pracovním obědě jsme se potkali se zástupci zvučných značek z centra Londýna. Třeba EP UK Investments Ltd, 36 South Capital Advisors LLP, Bowring Marsh Limited, ClearBank nebo Allen & Overy.
Taky jsme jsme s Theresou Mayovou a probrali možnosti nových investic, vědu a výzkum, obrannou spolupráci a spoustu dalších témat.
Potom jsem jel vzdát hold hrdinům letecké Bitvy o Británii k jejich pomníku na pobřeží Temže. Spolu s Gerry Mayhewem, Air vice-marshalem RAF, jsme položili věnce a trubač královského letectva zahrál Večerku. Na naše piloty bude Británie navždy vzpomínat. Na pamatníku je zapsáno jejich 88 jmen. Patřili k „Nemnohým“, jak je tehdy nazval Winston Churchill, kteří odrazili nebezpečí nacistické invaze přes La Manche.
Doufám, že i budoucí generace Čechů si je bude pamatovat. Vždyť třeba náš pilot Josef František byl největší stíhací eso ze všech spojeneckých pilotů v Bitvě o Británii. Později jsem Therese Mayové povídal o našem posledním žijícím veteránovi Emilovi Bočkovi. To je ten pán, jak jsem vám psal, že v 95 letech sám řídí auto a dělá vtipy o své mladší přítelkyni.
V Kensingtonu jsem se potkal s českými rodáky. Třeba s Lady Milenou Grenfell-Bainesovou. Do Londýna přijela jako jedno z dětí, které zachránil Sir Nicolas Winton. Byly tam dvě děti Sira Wintona a jeho vnuk. Od dcery Sira Wintona, paní Barbary, jsem dostal i knížku s věnováním. Asi nemusím říkat, jak moc to pro mě znamená.
Paní Barbara Wintonová se celý život věnuje propojování obou zemí. Je předsedkyně největšího krajanského sdružení British Czech and Slovak Association. Organizuje výměnné pobyty studentů. A představte si, že to byla její zásluha, že Angličané objevili kouzlo české remosky. Ta je teď samozřejmou výbavou každé britské kuchyně. S Lady Milenou jsme šli i na koncert České filharmonie, ale o tom až později.
10 Downing Street. Tuhle adresu všichni známe ze zpráv i filmů. Sídlo britské premiérky. S paní Theresou Mayovou jsme mluvili anglicky o tom, že určitě chceme pokračovat v našich nadstandartních vztazích i po brexitu. Nechceme, aby byla ohrožená pozice českých pracovníků v Británii. Taky máme na našem území spoustu britských firem, které zaměstnávají naše lidi. Bavili jsme se i o obchodních a investičních příležitostech a obranné spolupráci. Samozřejmě došlo i na rozpočet, Sýrii, Saúdskou Arábii, Evropskou komisi, migraci. Paní premiérku jsem informoval o mé návštěvě Frontexu. Byl jsem moc rád, že hned na úvod vyjádřila paní premiérka lítost nad smrtí našeho vojáka v Afghánistánu.
Bude to ještě intenzivní vyjednávání, než dojde EU a Velká Británie k dohodě. Ale já věřím, že se to podaří. Hlavně vyřešit ten problém celního pásma mezi Británií a Severním Irskem.
A večer přišla krásná chvíle. Vystoupení České filharmonie v Royal Academy of Music. Přivítal nás tam pan ředitel Jonathan Freeman-Antwood. On, já a další hosté jsme měli krátký projev a pak začal koncert ke 100. výročí založení Československa. Bylo to úžasné, nejdřív hymny České a Slovenské republiky, pak Bedřich Smetana a Antonín Dvořák. Náš šéfdirigent Semjon Byčkov i všichni muzikanti podali neskutečný výkon. Zážitek pro všechny v sále i pro posluchače rádia BBC, které to celé přenášelo. Naši filharmonii čeká turné po Spojených státech. A jsem moc rád, že jsem mohl poznat pana Byčkova i jako člověka. Nejen po koncertu. Už před časem jsme si dali společnou večeři v Palomě a já mu dal mou knížku. Prý se mu moc líbila.
Než jsme se potkali na koncertu, měla moje paní vlastní program. Zaměřila se hlavně na vzdělávání a zdravotnictví. Na českém velvyslanectví se potkala se zástupci českých škol. V Británii žije asi 100 tisíc Čechů a jejich děti často navštěvují víkendové školy češtiny. Učitelé jsou opravdoví vlastenci, protože tyhle školy pořádají ve svém volném čase. Přijeli z Londýna, Bristolu, Birminghamu i Manchesteru.
Když jsem se s Monikou večer potkal, říkala mi, že její největší zážitek toho dne bylo setkání s panem profesorem Janem Markem v dětské nemocnici Great Ormond Street. Je vedoucí prenatální kardiologie a neinvazivní diagnostiky srdečních onemocnění u dětí. Dokonce si Monika popovídala s jedenáctiletým chlapečkem, kterému pan Marek transplantoval srdce. Monika mu darovala knížku a chlapeček a jeho rodiče se usmívali. Pan Marek je prostě Pan Doktor.
Společně s Monikou jsme odjížděli na letiště, když už byla hluboká noc. Do Prahy jsme dosedli ve dvě ráno.
Jak už jsem psal, sešlo se to skoro osudově. Jeden den Theresa Mayová a další kancléřka Angela Merkelová. Hrozně si vážím toho, že přijela do Prahy, když slavíme 100 let naší republiky a našla si čas strávit se mnou dvě hodiny.
Už v Bruselu jsem se jí ptal, čím jí můžu u nás pohostit. Přála si zelňačku, vepřový řízek a rulandské bílé. A myslím, že se tohle menu docela podařilo. Zavzpomínala si u něj na staré časy, kdy tu byla na stáži v naší Akademii věd.
Jednání jsme uspořádali symbolicky ve vile prvního předsedy vlády samostatného Československa Karla Kramáře. Probrali jsme třeba to, jak pod mým vedením funguje Rada pro vědu a výzkum, a proto jsem na jednání přizval i Karla Havlíčka, který je moje pravá ruka v této radě. Mluví perfektně německy a rozumí tomu lépe než já. Taky jsem mu dal slovo, aby kancléřce představil naše akvitity.
Taky jsme probrali téma průmyslu 4.0. Sám se chystám do německého Ambergu, kde má Siemens první továrnu toho druhu na světě. Kancléřka mě informovala, že tam taky byla.
Dál jsme mluvili o společných dálničních a železničních stavbách, třeba o plánu postavit železniční tunel na trase mezi Ústím a Drážďany. A samozřejmě témata, která teď hýbou světem. Hlavně skandál Saúdské Arábie v Turecku. Sýrie. Nebezpečí obchodní války s USA.
Večer, noc a dopoledne se u nás zdržel i Emmanuel Macron. Mimochodem Francie byla první země na světě, která uznala Československou národní radu. V říjnu 1918 to byla první československá vláda se sídlem v Paříži. My ale s Emmanuelem mluvili hlavně o současnosti a budoucnosti. Není žádné tajemství, že v některých zásadních věcech se neshodneme. Ale o to důležitější je spolu mluvit. A taky prohlubovat naše vztahy. V červnu jsme podepsali akční plán strategického partnerství na další čtyři roky. Společně bojujeme proti terorismu v Sahelu a spolupracujeme i v obranném průmyslu.
Určitě vás neminuly fotky, jak se procházíme po Karlově mostě. Byli jsme se podívat ve Veletržním paláci Národní galerie a dali si skvělou večeři v restauraci Kuchyň. Konečně jsme si mohli u toho popovídat jen my dva nerušeně dvě a půl hodiny.
Probrali jsme všechno, Emmanuel si dával naše české jídlo a chutnalo mu! Tvarohový dezert se švestkami byl nejlepší. Společně jsme ho zblajzli a ještě jeden doobjednali. Na rozdíl ode mě je hubenej, ptal jsem se, jak to dělá a byl jsem překvapenej, když mi řekl, že pravidelně boxuje. Na francouzském velvyslanectví byli taky překvapeni, když jsem jim o tom řekl, nevěděli to. Vyprávěl jsem mu taky o naší Národní galerii, která chce získat licenci Centre Pompidou.
U našeho stoletého výročí nebudou chybět ani Američané. Přiletí jejich ministr obrany James Mattis. Francie a Spojené státy byly pro zakladatele naší mladé republiky největší demokratické vzory. Čeští a slovenští emigranti v USA se taky obrovsky zasloužili o náš stát. S Jamesem Mattisem budu dnes mluvit hlavně o obraně a NATO. Náš závazek dávat dvě procenta HDP na obranu hodláme splnit do roku 2024. Taky probereme hospodářskou spolupráci. USA jsou pro nás nejdůležitější trh mimo Evropskou unii. Takže mu zdůrazním, že je v zájmu obou zemí, aby neeskalovala obchodní válka.
Zpátky ale k včerejšku. Otevřeli jsme Národní muzeum. Kdo se rozmýšlíte, jestli se do téhle naší národní chlouby v krásném novém kabátě podívat, tak určitě projeďte fotky. Dal jsem je včera na Facebook a nebylo jich málo. Snad vás nalákají. Taky budu rád, když si přečtete můj projev, který jsem během slavnostního otevření měl. Dávám ho do komentáře.
Spontánně jsem při projevu vyzval pana prezidenta, že by měl řediteli Národního muzea panu Lukešovi dát státní vyznamenání. Sklidil jsem potlesk a když pan prezident odcházel, tak to ve výtahu paní Lukešové potvrdil!
Při videomappingu mi tekly slzy. Dojalo mě to. Národní muzeum je ztělesněním historie našeho národa. Má teď nové ošacení a jsem přesvědčen, že dalších sto let bude skvělá úspěšná doba pro naši zemi.
Protože je dnes ten nejslavnější den z celých oslav, nebudu už tohle hlášení natahovat a pojedu ve zkratce. Státní rozpočet na příští rok prošel prvním čtením a schválili jsme konečně zákon o státní službě, takže doufám, že naši ministři teď mají prostor efektivně řídit svá ministerstva. Prošel i zákon o oddlužení, který pomůže 800 000 lidem, kteří mají 4,5 milionu exekucí. Snad postupně těch podle médií 250 000 lidí, kteří dělají načerno, dostaneme do práce, aby po oddlužení brali oficiální peníze.
Státní rozpočet přišel podpořit do Sněmovny i pan prezident. Potkal jsem se s novou předsedkyní parlamentní skupiny česko-německého přátelství paní Renatou Alt a s předsedou Shromáždění Makedonské republiky panem Talatem Xhaferim.
Vyjádřil jsem upřímnou soustrast za našeho padlého vojáka štábního praporčíka in memoriam Tomáše Procházku. Jeho tělo přivezl vojenský speciál. Přiletěli i jeho dva zranění kolegové, kteří se díkybohu uzdravují. Ano, ztráta lidského života je hrozná, ale naprosto jasně jsem do médií řekl, že se nevzdáme. Dokud bude civilizovaný svět ohrožovat terorismus, budeme proti němu bojovat po boku spojenců kdekoli to bude nutné.
Teď dál. Z aktuálního žebříčku ratingového hodnocení vyšla Česká republika jako nejlepší ze všech postkomunistických zemí. Jsme na úrovni zemí jako Belgie nebo Velká Británie. Hodnotí to respektované agentury Moody's, Standard & Poor's a Fitch Ratings. Už jen 10 zemí EU má lepší průměrné hodnocení než my.
Pomalu končím.
Na začátku jsem použil pár slov z Masarykova projevu. Teď mi dovolte ještě pár na závěr. Tentokrát od předsedy Národního Shromáždění československého Františka Tomáška. Takhle uzavíral prezidentův projev k 10. výročí našeho státu:
„Dnes se oddáváme slavnosti, ale již zítra zase s celou chutí pustíme se do práce ve vědomí, že jenom činorodá láska, ne láska slovem a ústy, národu a vlasti pomůže.“
Užijte si dnešní oslavy. Dnešní den. Vyjděte do ulic. Třeba se potkáme na největší vojenské přehlídce naší Armády České republiky na Evropské třídě v Praze. Třeba jinde. Ale pojďte ven a pojďte oslavovat.
Dnes je ten den.
Zítra totiž začíná další století naší republiky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
